středa 15. února 2012

A jaký byl ten váš první?



Začalo to celkem nevinně. Jeli jsme v listopadu s kolegou na závody a cestou plkali o všem možném. Přišla řeč i na maraton. Taky si ho chci někdy zkusit, říkám. Tak s námi pojeď v dubnu do Paříže, na to kolega. Paříž. Další z mých zatím nerealizovaných plánů. Červík začal hlodat.
Dojeli jsme na místo, ubytovali se, pozdravili se se soupeři a najednou mi Honza podává telefon: Nahlas Tomášovi údaje, právě tě přihlašuje.
Tak a je to. V dubnu běžím maraton. Svůj první maraton. Něco naběháno mám, což o to, provozuju orientační běh, ale maraton je přece jenom něco jiného. Asi bych to měla brát vážně a trochu potrénovat. Na internetu se dají najít různé tréninkové plány na cokoliv. Plán je ale jedna věc a dodržování druhá. Zvlášť za předpokladu, že na to budu sama. Já, od přírody líný člověk. Co s tím? Až jsem si vzpomněla na jinou cestu na jiné závody, kdy jiný kolega mluvil o fundraisingu a jako příklad uvedl: Třeba kdyby se Jana rozhodla, že poběží maraton (jak to mohl vědět?), a za každý uběhnutý km v přípravě by na náš účet poslala 1Kč, popřípadě by se našli nějací další lidé, kteří by jí fandili a taky by přispěli korunou za každý km. To je ono. Když to bude veřejné, nedá se to šidit. (Nakonec to bylo pěkných 19 183 Kč)
Samozřejmě jsem plán úplně striktně nedodržela, myslím ale, že jsem byla, v rámci možností, celkem dobře připravena. Moje okolí se rozděllilo na fandiče, podporovatele, klepače na čelo a udivené spadločelisťáky. Protože bylo nutné mít potvrzení lékaře o způsobilosti absolvovat maraton, vydala jsem se k praktické lékařce.
Hm, tak vy jedete na maraton. A co tam budete dělat?
No, poběžím.
Ale to je 42 km!
Poslední dny a hodiny před startem nebyly úplně přesně podle tréninkového plánu: Do Paříže jsme jeli autem, v podstatě nonstop, místo závěrečného dolaďování jsme obíhali památky (např. na Arc de Triomphe se musí po schodech), ale v předvečer závodu jsem se  chovala naprosto vzorně. Nachystala jsem si na hromádky věci, které si obleču, které si vezmu sebou, čím se namažu, co sním, označila jsem si číslem batůžek do úschovny, vyzkoušela jsem si před zrcadlem, ke kterému tričku mi lépe sluší čelenka, kterou jsme dostali na akreditaci, najedla se napila, natáhla si budík, připravila jízdenku na metro. Před spaním jsem si v duchu probíhala závod, ladila se pozitivně …
Ráno jsem se probudila pět minut před tím, něž jsme měli mít sraz dole v recepci s kolegou. Zažili jste někdy noční poplach na táboře? Když kolega klepal na dveře, už jsem si zavazovala boty. Nasnídala jsem se cestou v metru. Na shromaždišti navštívit Toiku, odevzdat věci, zařadit se do správného koridoru...ani jsem nestihla být nervózní.
Start. No zatím nic moc, rozběhli se jenom ti první, my jsme šli na startovní čáru pěšky asi deset minut. V takovém davu jsem ještě nikdy neběžela, v prvomájovém průvodu bývalo více místa. (Celkem startovalo přes 32 000 závodníků.) Nezakopnout o zahozenou mikinu, neuklouznout na tubě od gelu. Před závodem jsem slyšela nejčastěji radu: Nepřepálit začátek. No, to by mě celkem zajímalo, jak se dá přepálit začátek, když běžíte v davu a nemáte jinou možnost, než šlápnout tam, odkud zrovna běžec před váma zvedl nohu. Další nejčastější rada zněla: Občerstvovat se od začátku. Fajn, občerstvovačky byly po pěti km, ale člověk menšího vzrůstu jako já měl celkem problém se k vodě a od vody proloktovat.
Bylo tam trošku tepleji než u nás, říkali 24°, v tom davu to mohlo být ještě trošku víc, nejhorší to asi bylo,když jsme běželi tunelem, bylo tam dost dusno. Pár závodníků jsem viděla polehávat kolem trati v péči ošetřovatelů. Po celé délce trati byl špalír diváků, každou chvilku nějaká kapela.Chyběly mi jedině nějaké Toiky kolem trati, naštěstí závěr vedl Boloňským lesíkem :-)
Všichni mi lhali. Od 35.km jsem. běžela s rukama nataženýma dopředu, ať ten náraz do zdi ztlumím, a nic. Nebyla tam.
V cíli mi dali tričko, medaili, občerstvení, nabízeli i masáže. Nijak zvlášť mě nohy nebolely, spíš jsem byla taková celkově lehce jetá. ( na jedné přestupní stanici v metru jsem se vydala špatným směrem :-)), ale odpoledne jsme už zase pokračovali v nájezdu na památky.
Celý výlet do Paříže  se mi líbil a hádejte, kam jedeme letos. 

1 komentář:

  1. Pojedeě zase za památkama? Tak držím palce.
    Já ten svůj první dal chvíli poté, co jsem necelé čtyři kilometry máchal rukama ve vodě a pak 180 km točil pedály kola. A hned na to klasický maraton. Zeď tenkrát postavili už na nějakém desátém kilometru

    OdpovědětSmazat