Naplánujte trasu jenom tak kolem 90-ti km, zbytek ať si každý dobloudí podle toho, na kolik se cítí. Stačí nedat reflexku na každý strom a spousta lidí se hravě na 100 km dostane.
Zúčastnit se
Čavisovské stovky jsem se rozhodla asi 24 hodin před startem. Dlouho jsem váhala, nakonec jsem ale neodolala. Je to komorní záležitost, mám to za bukem a hlavně, takový trénink na morál jen tak nevymyslíte: většinu trasy to mám blíž domů než do cíle (chlaďák s pivem, měkká postel ... :-) .
Startuje se v pátek v 8 hodin večer. Přijíždím včas, fasuji startovní tašku a dávám si pivo se známými.
Odstartováno. Kontroluji situaci zezadu podle hesla "chůze je taky důstojný způsob pohybu" a hele, na 16. km mě svižným tempem předbíhá pozdější vítězka ještě s jedním kolegou, takže malé vítězství, na první (tajné) kontrole jsem byla před ní :-).
Na druhé (taky tajné) nám ředitel závodu hlásí, že občerstvovačka je postavená. Tak hurá, jdeme se najíst. Cestou ještě K1 a malou oklikou k O1.
"Jdeme dobře? Fakt musíme jít dolů, abychom šli k rozhledně?"
Jo,jo, zase můžu zamachrovat, že to tady znám :-)
(Občerstvovačky jsou cestou 3 a jsou luxusně vybavené, ten flák uzeného jsem žvýkala ještě další dva kilometry.)
Pokračujeme přes zámek Hradec, naštěstí tam v noci není paní, která vybírá vstupné, vloni na Dni cesty jsem se jí tak tak ubránila. V zámeckém parku potkáváme další bloudivce, přibíhají z kopce téměř v protisměru, buď přehlídli odbočku, nebo si potmě spletli zelenou s modrou. Kontrola je na vyhlídce Bellaria, už na startu jsem všem doporučovala, ať se pořádně rozhlédnou. Říkali sice, že tam budou potmě, ujistila jsem je ale, že tam ani ve dne není vidět nic jiného než stromy :-).
Kdyby se to nešlo v noci, byla by teď skvělá příležitost dát si v Žimrovicích pivo, do O2 je to asi 20 km mimo civilizaci, kolem mé oblíbené Moravice, takhle ale musím zůstat o vodě. U altánku nad Žimrovicema vidím skupinku váhavých kolegů.
"O čem přemýšlíte, jestli jít dál, nebo se vrátit?"
"Kudy dál"
"Po červené"
"Ano, ale kterou cestou, po asfaltce?"
"Jo, po asfaltce"
- výhoda domácího prostředí.
Před odbočkou z červené ke K3 potkávám kolegu, který už mě jednou předbíhal za Jankovcem.
"Jdeš zpátky."
"Určitě? Byl jsem až na Podhradí a žádnou odbočku jsem neviděl."
Je fakt, že ty reflexky jsou za světla vidět mnohem hůř. V noci blýsknou i na dálku nebo za větvema, ale ve dne je člověk musí spíš vytušit - znovu výhoda domácího prostředí ( a taky nastudování trasy předem)
Před O2 je třeba správně vykroužit jediné křížení tratě, je ale dobře označené, tady se nemůže splést nikdo. Tady už máme větší část trasy za sebou (ale pořád to mám ještě blíž domů :-)). Mlha už se rozpouští, za chvíli bude svítit slunko a bude teplo. Na otevřených prostorech skoro až moc.
Na O3 se asi občerstvuju s vítězem padesátky, která startovala ráno. Další kontrolu máme společnou, předběhnou mě ještě nějací další padesátkáři, mezi nimi i Jiřík, myslela jsem, že mě kousek poponese, ale spěchal.
Vypadá to, že už jsme skoro v cíli, ale jěště se nějaké hrbky najdou. Může mi někdo vysvětlit, proč se vždy k údolí něčeho jde do kopce?
U rozcestníku za Zbyslavicema se mě nějací turisté, kteří vidí, že mám mapu, ptají, kudy se dostanou do Klimkovic. Nějakého excelentního myšlení už nejsem schopna a místo Klimkovic je na mapě jenom rozmazaná skvrna, nějak to ale dáváme dohromady. Tak ještě k dálnici a už je to za pár. Když jdu kolem lázní, vidím spoustu chodců s hůlkama, že by kolegové? Ne, ne, to jsou pacienti, ještě že jdou v protisměru, ještě by byli rychlejší. A už vidím Čavisov, už vidím hřiště, už vidím cíl.
Krásně zorganizovaná pohodová stovka, díky všem pořadatelům.
