Sepsali Jiřík a Tina a ještě Radim
Už ani nevím
čí to byl původně nápad, že se přihlásíme na B7, ale určitě za to může Tina,
protože za vším přece vždy stojí žena :o)
To, že se zúčastníme v
tomhle složení B7 napadlo Jiříka. Já si říkala, že si dělá srandu, tak jsem
kývla. ....a pak tu byly přihlášky a šlo do tuhého. Na 1. pokus se nepovedlo
přihlásit, tak jsem to brala jako znamení, že bych neměla. Jenže se dalo běžet
i za Bazalku - což je moje srdečně pracovní záležitost, takže to bylo znamení,
že jo.Pořád to ale bylo dost daleko.
V lednu
se to zdálo hrozně daleko, na všechno byla spousta času. Chtěli jsme si
postupně oběhnout všechny vrcholy, poznat trasu a možná úskalí, zjistit co kde
a jak….ale samozřejmě z toho sešlo a šli jsme z čisté vody, což byla
nakonec možná i výhoda. Pár horských běhů jsme si ale oba samozřejmě střihli,
takže jakás takás příprava by tu i byla.
V den D jsem byla docela
nervózní a netušila, co se mnou udělá taková absence spánku.Vstávala jsem v
pátek ráno v 5 do práce a spát jsme šli v sobotu v 10. nebylo to ale tak
tragické.
Jiřík mně vyzvedával u nás
ve Štěpkách a ani se nenadál a už měl umyté auto svěcenou vodou od naší
babičky.A ještě mi dala poslední radu:" Jak něbuděš uměč, ta se
zastav!":o)
Při snadném
parkování ve Frenštátu, rychlé akreditaci a pohodlné cestě vlakem na start jsme
ani nenabyli dojmu, že by tu fakt mělo být přes 3000 lidí, prostě pohoda jazz.
Ale jen jsme došli v Třinci na náměstí, hned bylo vše jasné – masovka jak
cip :o)
Na
probíhající svatební obřad 2 běžců sotva vidíme, ale i tak jim závidíme
společnou 95km dlouhou svatební cestu přes 7 vrcholů Beskyd, fakt si to uměli
naplánovat :o)
Ještě povinná
hymna a po chvíli je odstartováno. Plni odhodlání valíme vstříc noci a nevšedním zážitkům. Stoupli jsme si samozřejmě blbě dozadu a
tak půl hodiny pořád jen předbíháme chodce. Pod první sjezdovkou ale přechází
do chůze všichni a místa k pohybu je najednou dost. Tady se mi moc líbili
fanoušci, kteří se přišli podívat a hlasitě fandili. Byli rozesetí po celém
kopci a úplně nahoře to pak vypadalo skoro jako na Tour de France :o)
Na startu bylo trochu
zmatku s novou částí (prodloužením) trati pro hobíky a taky nás docela
překvapilo, že start ,oproti infu na stránkách , proběhl najednou se sport
kategorií.
Co už! Za volání
pořadatelů: "Proč neběžíte?" jsme tedy vyběhli. prvních 6 km jsme kličkovali mezi
chodci a snažili se dostat někam, kde by se dalo i volně dýchat.
Jen se to povedlo, už jsme byli na úpatí 1. kopce a už to zase nešlo.
---------------------------
Trochu
nevychytaný byl zcela nový systém použitých čipů, kvůli kterému se tvořily
špunty. Při vyhlašování pořadatel přiznal, že systém nebyl 100%-ní ani
z hlediska identifikace – některé údaje prostě chyběly nebo byly
nekompletní, což je vidět i ve výsledkové listině.
-----------------------------
Jestli mi
z noci něco utkvělo v paměti, tak to byl sestup do Řeky. Celkem
povedený padák s blátíčkem, kde jsem se i 3x projel po prdeli :o)
Krásné
výhledy z kopce dolů na toho nekončícího hada světýlek mi trochu pokazil sestup
do Řeky. To jako fakt půjdeme? A kudy?
Poprvé
běžím takhle v noci terénem s čelovkou a hned se mám zabít? Nakonec to dobře
dopadlo a dole jsem našla i Jiříka, což bylo fajn.
Jinak
bych si neměla po cestě s kým povídat, zpívat, hrát slovní hry a užívat si
kopců a skopců.
V noci
to mám s čelovkou hrozně rád, ale uběhlo to až moc rychle. Jenom mi trochu
vadilo, že neustále kolem proudily davy lidí a asfaltu bylo taky přehršel.
Za svítání
byl ještě krásný výstup na Lysou – sice krpál, ale mělo to svoje kouzlo, a ty
výhledy se mi asi nikdy neomrzí. Cestu nám trochu zpříjemnili kluci
z Dolnolhotské sekce (Petr+Tomáš), aspoň si Tina měla s kým popovídat.
Jsou na nás ale moc rychlí, tak je necháváme utéct.
Nahoře pak
začínáme cítit první krizičku a je třeba si pořádně kousnout do něčeho
normálního, těch Snickersů a DELI už bylo dost :o)
Moc
krásné bylo svítání na Lysé.A taky snídaně. Tedy ten rohlík se sýrem slupnutý za
chůze:o)
Když
jsme u toho jídla - ten Jiřík je skvělý nutriční terapeut. Sám jde vždy
příkladem a vždycky, když jsem slyšela šustění papírků, tak jsem věděla,
že bude následovat otázka: Jíš? Piješ?
Tolik
co on jsem toho tedy sníst nestihla, ale fakt jsem se snažila. A díky tomu
přežila.
Po pár kopcích a sebězích jsme dorazili do Čeladné, kde
na nás oba padla fakt brutální krize. Tinu bolela achilovka, já jsem bojoval
s nachlazením a asi i horečkou, no nebylo nám věru do zpěvu (jinak jsme si
ale občas fakt zpívali – hlavně Dědu Mládka a Waldu Matušku) :o) Debata o ukončení závodu byla ale rychle
sprovozena ze světa a už si to valíme na další kopec.
Za zmínku stojí i občerstvovačka na Pustevnách, kde
bylo konečně normální jídlo = chleba se škvarkama a vývar, ňam.
Poslední 2 kopečky uběhly ani nevím jak a už je tu
poslední seběh (celkem krutej pro bolavá stehna), ale Frenštát je už
v dohledu, takže nálada výborná a začínáme přemýšlet co všechno sežereme
v cíli (kromě obligátorního cílového pivka) :o)
Cíl
byl jedním z nejkrásnějších zážitků letošního léta. Jiřík mě stále povzbuzoval,
že to snad stihnem do 20 hodin. A povedlo se!
Ulici
lemovaly desítky fanoušků, kteří mi způsobili husinu po celém těle! I slzičky
byly!
Vyšlapat
na schodovou pyramidu ještě šlo, ale dolů to už bolelo.
Ale
bylo to fakt krásné!
Sice
moc lidí, moc bláta, moc kopců, moc skopců, nic moc jonťák, ale nejlepší
parťák na světě! A spolu jsme DALI B7!
Kdyby
někdo chtěl, tak možná, za mírnou úplatu,půjčím, ale poctivě vrátit!
Tina to
shrnula moc krásně, hlavně ta moje pochvala se jí povedla :o) Samozřejmě mohu to stejné říct i já o ní,
protože ty moje komentáře a vymýšlení blbostí by asi jen tak někdo nevydržel
:o) I přes bolavou achilovku se
s celou tratí poprala moc statečně a já jí za její společnost a podporu
moc a moc děkuju! Bylo to supr, Tino!!
Jedna Dolnolhotská dvojice ještě pořád není schopna slov, tak alespoň pár slov od Radima
Původně byla
Ivča přihlášená se svou kamarádkou, se kterou už B7 běžela loni. Já jsem
parťáka neměl, tak jsem ani s ničím nepočítal.
Nakonec bylo
vše jinak.
Tým „Na
poslední chvíli“ se skutečně sestavil až na poslední chvíli – týden před
startem.
Ivča hledala
parťáka a přišla s nápadem, že bychom mohli jít spolu.
Čeká nás
krásný zážitek v nádherných Beskydech. Tým dcera a otec.
Plán je jít
kategorii sport – plnou délku.
V pravidlech
závodu je, že se běží ve věkové kategorii podle nejstaršího člena týmu, takže
se Ivča rázem ocitla v kategorii sport mix nad 50.
Před startem
oznámili, že je trasa o něco delší, než bylo původně plánováno, asi 96 km a že
je tam dost bláta. Něco jako strašení malých dětí.
A jaké jsou
moje zážitky?
Protože jsem
už v té starší kategorii, rád oceňuji události, které zdánlivě stojí na
pozadí a bez nichž by to bylo studené jak psí čumák:
Požehnání
faráře celému závodu.
Úžasným
hlasem zazpívaná hymna.
Na posledních
dvou občerstvovačkách kyselé zelí s chlebem.
Skvělé boty
po celou dobu.
Skvělý čas
25:21 na trase sport – full.
Skvělá
partnerka, dcera Ivča.
Díky moc,
Radim.
Doma před startem