pondělí 8. prosince 2014

Pražská 1xx

Pražská 1xx


Byl pátek. Ráno. Věci, krom nabíječky, vysočiny a peněženky, už zabaleny. Splnění takových běžných rodinných povinností, jako odvést synka do školky a rozloučit se, mi přišly strašně milé.
Doma ještě trochu odpočinku, v práci mám volno i v pondělí, a nervozita stoupá větší rychlostí, než jsem čekal. Ženuška mě ráda a dobrovolně odváží do Svinova na Regio vlak, pusinka a už je to všechno na mě :-D.
Nastupuji do vlaku a stevardka mi říká, že nultý vagón je úplně vpředu. Jaké překvapení pro mě. Tak mě jěště čeká procházka celým vlakem až k mašině. Pěkný začátek, si říkám. Orientační běžec, no! 

Cesta fajn ubíhá, trochu mi vadí skupinka asi 20 lidiček, co se mění na sedačkách, jako ponožky ultraběžce, a švitoří, říkám si.
Hurá Praha. Dle domluvy volám Honzovi, a že prý také zrovna přijel na Hlavní, že se setkáme u KFC :-D.
Dobrá, projdu nádraží poprvé, nikde KFC není. Když procházím podruhé, ptám se jakýchsi kluků, „kde najdu KFC?“ ČeskoRusky mi říkají „tu nět!“. Poděkuji a jdu dál (asi taky nejsou odtud). Slečna z Hervisu rozdávající letáčky mi jeden podá (nepoznala Ultraběžce s plnou výbavou) a tak se jí s úsměvem ptám, „kde je tady KFC?“. Ona „v prvním patře je Burger King, tady KFC není.“
Já-“díky :-D“. Volám Honzovi, na kterém nádraží stojí, že v Praze KFC není, a - „tady, aha to není KFC, to je Burger King“. Našli jsme se. Pěkně to pokračuje, říkám si.
Nějak dorazíme do Modřan (pro dnešek už v sobě orienťáka moc nevidím), („Slečno! Slečno! Prosím Vás kde je tady Škola?“ - „Já nejsem slečna!“) do tělocvičny. Pěkné místo. Bivak mám na, dle Honzy, gymnastickém stole a spím na nejvyšším místě v tělocvične. Tedy nespím, bo jdeme na jídlo. Kachna pro Honzu, „Medovník? Jenom?“ (otázka číšníka) pro mě. 





Po občerstvení prezentace a jde se na přípravu. Tak se tedy oblečem, lehnem a čekáme a pozorujeme mravenčení v tělocvičně.


 Volá ženuška, povzbuzení, povstesknutí. Rozhodneme se vyrazit na 2,5 km dlouhou noční procházku Modřany na vlakové nádraží. Ti před námi se ujišťují, že jdou dobře, protože za nimi jdeme my. Ti za námi zase spoléhají na nás. A já se zeptal zrovna úřadujících Policistů, kde je tady nádraží. „na Hlavní nádraží? ….. tady v Modřanech je nádraží? Vlakové? Počkejte až tady odbavíme auto!“ Za chvíli přijde druhý policista s navigací a oznamuje nám, že za 13 minut tady do prava, a jsme tam. Pěkně to pokračuje, si říkám!


Nádraží se začíná plnit. Je plno. Přijíždí vlak. Nastupujeme. Po hodině přijde jeden z organizátorů. Smějeme se. Fakt borec. 

Pak ho ještě několik krát potkám.
Vystup z vlaku, jdeme, hlouček lidí stojí a najednou se všichni vzdalují. Si říkám, pěkné, hlavně dojít. Honza mě ujišťuje, že máme dobrou taktiku. Jsme domluvení, do rána spolu a pak dle sil a nálady se možná rozdělíme.
Jdeme a pořád nás někdo předbíhá. Mám cukání se rozběhnout, ale pro mě je důležitější domluva. Celkem si to užívám, až na to bahýnko, je všude, je ho dost.


První moment, kdy jsem si uvědomil hlášky o Olafových trailech, byly feraty (pro mě poprvé v životě) kdesi kolem patnáctého kiláku. Jinak si noc moc nepamatuji. Jen vím, že to bylo super. Adrenalin s únavou a příjemnými lidmi stejného zaměření.
Po 35 kilometrech a osmi hodinách, jsem se rozhodl, že sil je dost a odpojil jsem se od Honzy. A byl jsem v tom sám. Jako první mě čeká Kozí hřbet, hrad, na ostrém kopečku. To ještě šlo. Co mě čekalo hned potom, bylo víc než záživné. Kmen přes Vltavu, Ti předemnou stáli na kmeni nad břehem a čekali na ty před sebou, až budou na druhé straně. „Klouže to?“ „Jó!“


Výborně. Hopnu nahoru. Zrychlený přesun. Od druhé třetiny už zrychlený nebyl, kláda se razantně zsštihlovala. Jdeme dál. Záživné předbíhání v parádním těžkém terénu mě fakt baví (byli to chodci :-D). Kdyby krok vedle, tak pád od metru po deset metrů do Vltavy, mi lepí u prd..e. Výrazné schody na Psané skály. Dávám „fix marker“ 40,5km a slečna sotva jde. „dobré?“ ptám se. „Už asi hodinu a půl bliju a bolí mě žalůdek.“ Nepotěší a nepřidá na náladě. Ale i tak se usmívám a užívám si to. 46 kilometr a polívka. „Vývar nebo gulášovka?“ „Vývar. A Colu.“ U stolu, kde si sednu, už jsou první odpadlíci. Čekají na autobus. Pojím a jdu dál. Chci doběhnout ty, co odcházeli z hospody, když jsem dobíhal. Což je asi 25 minut. Do dalšího jídla mi zbývá 16 kiláků, to je v pohodě, litr vody ještě mám. Čistá hlava, občas fotka, prší, mží, už ani nevím kdy co bylo. 62 kilák a občerstvení. Polívka buď vývar, nebo ovar. Tak si dám ovar a uvidíme, možná poběžím přerušovaně a rychleji :-D. Cola. Dvě tatranky. Na záchodě není toaleťák, tak jdu dál, v lese toaleťák nepotřebuji, mám kapesníky :-( (manželka se mi směje, kapesníky jsi mohl použít i na WC). V iteniráři samé vyhlídky, ale asi někdy jindy, no. 

Na 80 kilometr jsem se těšil. Protože mi došlo, že když mi zbyde 50, jde se dál. Avšak jsem nevěděl, že Olaf je „Guru ultra“, teď už to samože vím, a posledních pět kiláku k přehradě, kterou jsem chtěl vidět za světla, bylo fakt HARD.
Mě se to líbilo, v ruce klacek a krok co krok ho zabodnout do země a posunout se kupředu za další šipkou. Ještě trochu pomůžu mladé slovence, co by tam asi zůstala, a jak došli další za námi, se trhám, je o ní postaráno. Trochu mě to zdrželo a k přehradě jsem došel s čelovkou. 80 kilák s polívkou, kávou, citrónovým pivem a colu mě zahřál. Parádní týpek organizátor mi dal radu. Teď už jenom čtyři kopce. Ale poslední úsek vedená parevnýma šipkama je nejzrádnější. Šipek je tam víc. Když nedáváš pozor, špatně odbočíš a bloudíš. Tak pozor, dávám si do paměti. Kam teď? Dolů a do leva. A tady by mohl být ráj. Úzká cestička kolem a skrz skály. Nádhera.

 Pak nic v hlavě a až na 99 km zase jídlo. Tedy „ jakou máte polívku?“ „Nemáme, ale vyberte si něco ca třicet kaček.“ Kouknu a utopenec za 40, tvarůžky za 50 a klobáska za 60. „Dám si klobásku a doplatím. Ještě colu a preso, Děkuji“ Pojím a poslouchám co se děje. Slovenka dorazí, oddechnu si. Kuchař nadává, že nebude dělat klobáska, že dělá polívku. „Nejsou klobásky, není polívka, bude za třicet minut.“ Hlási číšnice. Už jen napsaných 30 kiláků. Jdu dál. Dostávám se na geometrický střed Čech, pak zase nějaký útlum myšlenek, nic nevím jen šipky a odrazky. 


110 kilometr, bude polívka, hurá. Dojdu na camp Park Lávka, stojí se venku, už asi odcházejí. Né hospoda je zavřená, jídlo nebude a dostávám čaj. To je podraz, vím že organizátoři dělají vše aby to klapalo a zlobit se na ně je hloupost, když za to nemohou. Hledám v batohu ještě poslední oříškovou tyčinku a jsem rád, že jsem nesežral ty čtyři kolečka vysočiny, co jsem si dovezl s Ostravy. Je tady ten borez z vlaku. Byl i na tajné kontrole. Tu se ho ptám "Ještě tři kopce, že?" a on "já to tu neznám, já to znám jinde :-D". Vybíhám dál. Koukám do iteniráře, žlutá, pak červená běžím a před sebou žádné stopy. Vytahuji už poněkolikáté mobil s turistickou mapou a zjišťuji dva kiláky špatně. Do prd..e. Zase běžím cosik navíc. Jsem zvyklý z orientáku. Pak už zase šipky, už jen tři kopce a hodinky neskutečně rychle přidávají minuty a zapomínají na kilometry. Asi je budu reklamovat :-D.
119 kilometr, jde proti mně bílý vlk. Pes větší než můj dvoukilový doma je pro mě velké nebezpečí. A tady vlk. Bojím se. Vlk asi tři metry předemnou kvikne a oběhne mě. Ani se neotočím a pospíchám do toho kopce předemnou. (někdy až doma mi přišlo nejlogičtější, že jsem trošku zahalucinoval). Jde proti mně ženská. Na hlavě má čelovku. Bojím se. Anglicky na mě promluví, bojím se ještě víc. Pak mi dojde, že taky soutěží a říkám „up“. Jde se mnou. Je dost divné, že ženská nemluví. A ona nepromluvila asi 3hodiny. Tedy jednou něco řekla. Já na to „slouly plís“ ona úsměv a nic. Kontrola 29 ok. MiniZOO, Hálkův pomník taky ok. 

SMS od honzy, že to vzdal. Píšu mu „už scházím“ (už jen asi šest kiláků). A pak to přišlo. Soustředěnost na „white arrow“, únava a ta němá LADY, jaksik jsme sešli. Zase telefón. Teď už ale volám pořadateli. „Kde je prosím ta Petrova strouha?“ „vidíš bílě šipky? Tak běž pořád po nich, je to trošku dál než je to napsáno“ (to je asi vysvětlení pojmu Olafometr :-D). Jdeme dál, otočím se a jdu dál, němá žena stojí a asi čeká na nějakého schopnějšího orienťáka, přičemž uvidím v lese čelovky. Rozběhnu se, a ano, ty moje strouhy jsou tu. Hnědý fix a volám do lesa „Lejdy, its hííír“. Možná němá, možná hluchá, nevím. Adrenalin zavelel. V tu chvíli mě nic nebolelo. Běžel jsem jako o život, pro mě v tuto chvíli neskutečné tempo. Ještě jeden kopeček. Civilizace. Město. Za tímto panelákem? Ne! Tady? Jó. Jsem v cíli. A ani to nebolelo. Dojde mi, že v pátek ráno v 7.50 jsem vstával do školky a je neděle 5.45 hodin a ještě nejdu spát. 

Děkuji Olafovi a jeho skvělému týmu, že dokážou posunovat lidské hranice dál a dál, dále než jiní s lepší občerstvovačkou. Jde vidět, kdo to dělá s láskou.
Díky, Petr





úterý 25. listopadu 2014

11 + 1 ?

No, tak úplně podle plánu to nevyšlo. 

Původní záměr byl, když se Jiřík na Geznu projevil jako skvělý mapař, dát mu do ruky mapu a vždycky mu říct jenom název vrcholu (11 plus jeden nevrchol) a nechat ho, ať se s tím popere. Snažil se. Na křižovatce se zastavil, hleděl do mapy a on mu vždycky někdo napověděl :-) Dobré taky je dívat se důležitě do mapy a říkat: Jsme tady na té cestě :-) Ale na Brutusu už mapuje sám, ani si nebudu brát brýle :-)

Honza mu ale až tak moc nedůvěřoval, tak si vzal mapu taky. Úplně novou, ještě voněla z tiskárny, tedy jenom do té doby, než se s ní vrhl do první kaluže a celý prostor pro plánovaný běh pokryl vrstvou bahna.
První vrch byl Kamenec.
Jo, to je tamten, že. Stačí když ho vidíme, nemusíme až nahoru, ne?


Ostrý jsme taky oběhli těsně, Obří vrch už ale poctivě vybíháme.



Ostroh je taky dobyt a teď přijde neznámá. To +1 je podle plánu vyhlídka Praděd, podle mapy na ni vede cesta přes rezervaci. Rozhodování, jestli k ní sestoupat (a pak následně zase vyšplhat na kopec, na kterém už skoro jsme) nám zjednodušuje fakt, že je oplocená. Vyhlídku škrtáme.



Huk taky vidíme, takže jej můžeme počítat, je pátý. Větrník je ten kopec vlevo (6) a znovu kolem Ostrého (raději jej budeme počítat znovu, vypadá to, že budeme zkracovat). Podle mapy.cz a MapSource vycházela celá trasa na nějakých 23 km. Tak jak to, že máme ještě takový kus před sebou a už nám to ukazuje 14? A to chtěl Honza běžet tak 10, max. 15.
Takže porada, dáme ještě Sokolí skály a zpátky.



Cestou najdeme pěknou občerstvovačku ( Lov na újedi ), jenom pak máme trochu špinavé ruce.




Můžu si utřít ruce do tvojí prdele, stejně ji už máš špinavou?
Kamenec vidíme znovu z druhé strany ( 9 :-)) a vyhlídku Praděd nahradíme rozhlednou na Skalce.



No a když v neděli přidáme Moravský kopec (fakt jsme ho viděli) a Osičku, tam jsme byli nahoře, tak vlastně těch 11 + 1 máme :-)





Že tam bylo krásně!


Ještě že nejsme nikde organizovaní, protože za takové porušení životosprávy, jaké jme předvedli, bychom byli okamžitě vyloučeni na doživotí a zaplacené příspěvky by nám propadly. Welcome drink před během (voněl po švestkách) a pivo hned po doběhu. Na milost by nás vzali možná jedině I think beer, s pivem jsme se vypořádali zodpovědně. Čím jiným byste taky zapíjeli pečené vepřové koleno.
Ale jedli jsme i zdravě. Třeba Jiřík přivezl muffiny
Dejte si, jsou zdravé je v nich špaldová mouka, třtinový cukr, zrníčka ...  :-)
A protože jsme ještě regenerovali v sauně
a protože potom ještě hráli bílí proti černým (ne, nejsem rasista, fakt měli takové dresy)
BANÍK P***!!!
(a ti debilové hráli úplně strašně, jak to mohl nedat, kdokoliv z nás by to samozřejmě zahrál mnohem líp, takoví amatéři... )
a protože nakonec prohráli, protože si dali nešťastný vlastňák
a protože potom byly ještě na pořadu šipky,
"Je tady terč, přivez šipky.
Šipky vezmu, můžete si dát výzvu, kdo mě porazí..... Takovýma šipkama neházím, zkazil bych si styl, ty jsou dobré tak akorát pro děcka!" (Jiřík)
a protože byl kytarista neúnavný
stalo se nakonec, že kolem druhé hodiny ranní došlo pivo. Tak co už, jdeme spát, ráno nás čekají intervaly do kopce :-)

Celkově hodnotím proběhlý víkend jako hodně vydařený, žádná neplánovaná akce neproběhla (počkáme si do ledna ) a třeba to zase někdy vyjde, budu se těšit.

pátek 17. října 2014

Prdelky na Príglu



Lidičky stálo to za to! V sobotu jsme s Tinou podnikli výpravu do Brna a oběhli si přehradu s dalšími 2000 běžci. K mému potěšení z nich dobrá polovina měla šikovné vyběhané prdelky, takže se běželo opravdu s motivací a to startovné 550 Kč se dalo překousnout.

 Počasí zařídil náš běžecký bůh ideální, ani horko, ani zima a jak všude zoncna rumplovala, tak kolem Brna bylo zataženo a běželo se fakt velmi příjemně.  Atmoška byla úžasná, pro mě to byl první takový závod, Tina už je tam jako inventář, spousta nadšenců do kterých by to nikdo neřekl a spousta draků co běželi jak o závod. Oživil to tam Dan Orálek a sekundovali mu Keňani, kteří posbírali většinu cen. Trať byla z větší části po asfaltu, ale aspoň jsem zjistil že mám lýtka a díky tomu mě už nebolí achilovky ale jen ty lýtka :-), na druhé straně přehrady byla fajn stezka kolem břehu, Fajn bylo i po závodě, tombola byla dost nabušená (pořádal to Triexpert), ale z 11ti cen pro 2000 lidí nebyla moc šance. Tak nám zbyl alespoň dobrý pocit z fajn závodu a v neděli si užili sluníčko jižní Moravy.
A jestli se mi podaří napřesrok natrénovat a shodit pár kilo, půjdu to zase zkontrolovat...

 




neděle 12. října 2014

302

302 kilometrů

Tak pěkný pátek dlouho nebyl. Nervózní celý den, jako sáňky v létě.

-100km – nervózně nasedám do auta a odjíždím směr Vsetín, přes Opavu.
-80km – v Opavě nastupují Jana s Jirkou, s dobrou náladou a trochou nervozity.
0km – odpočatí, po kontrole na startu s ''koníkem'' v kartě závodníka a fotkou, čekáme na ohlušující     
                     výstřel jakýchsi Valachů.
1km – po výstřelu jsem opět v šoku. Zase jako na startu nějaké městské desítky.
                     A to bylo řečí, že ''na pohodu''.
2km – kolem řeky, ve tmě. Asi deset kaluží s bahníčkem a osm jich je mých. Asi bych si z toho nic
                     nedělal, kdybych věděl, co vím teď.
3km – tolik policistů v jednom večeru jsem ještě nikdy neviděl. Hold jsem byl vždycky slušňák.
4km – konečně první zpomalení. První kopeček a už se šetřím.
5km – pohodička. Jen si říkám, že bych si chvíli zdříml. Dobíhám kamarády. Jejich tempo mi 
                      nevyhovuje, tak je opouštím. Bolí odrazové místo na levé noze. Měním styl běhu.
                      Už lituji, že jsem do toho šel.
7km – vždy jsem toužil zkusit šáhnout na elektrický ohradník. Nebyla odvaha, až tady. Bolí to.
8km – na zemi leží mobil. Vemu ho a běžím dál. Chce se mi spát, tak dlouho uvažuju, co s ním.
9km – dobíhám dvojici chlápků. Ze zadu na ně hulákám: hele, neztratil z Vás někdo mobil?
                      A jeden z nich: ukaž? Ty vole, to je můj mobil! Říká svému kamarádovi.
                      Běžel jsem dál, tak nevím, jestli řekli díky. Asi jo.
10km – 15km – dobíhám Jirku. Jeho tempo je vražedné. Stíhám mu.
16km – kufrujeme.
17km – chce se mi spát. Tak dlouhý běh už ne. Max 68km.
18km – těším se, až budu v cíli, dám si horkou koupel a pak opřu nohy o zeď,
                       a hodinu nevím o světě.
19km – zase kufrujeme. 2kiláky navíc. Zpátky na červenou přes hustníky. Paráda.
20km – a zase musíme předběhnout tu hromadu lidí, co už jsme jednou dali. No nevadí.
21km – Bolí lýtko. Levé. Hodně. Změna stylu nepomohla.
30km – zase kufr. Ta červená je zrádná.
33km – Kohůtka. Občerstvení. Někteří si mění i boty. NJN myslí si, že bahýnka je konec.
                        Polívka. Dobrá, ale následky si nesu sám.
40km – konečně bez čelovky. Čekám na sluníčko.
41km – horká sprcha bude perfektní.
43km – polívka jde expres ven.
46km – sbíháním sjezdovky začínám cítit i pravé lýtko.
47km – 58km – Jirka si hraje s tempem. Stále se předháníme s dvěma dvojicemi. Oni. My. Oni.
59km – zase kufr. Nevadí. Už naposledy.
60km – končím se závoděním. Žádný závod. Sluníčko nikde.
62km – Třeštík. A tady vidím Jirku v běžeckém naposledy. Využil mé nenažranosti a zmizel.
                         Polívka. Teď byla skvělá.
63km – 73km – trasa Valašského hrbu. Úplně stejné bahno, jak tehdy. A to ho bylo dost.
74km – Soláň. Skvělí lidé. Chceš čaj? Ještě? Ještě? Do toho. Užij si to.
75km – dobíhám dva borce. Ti jedou. Stíhám jim. Povídáme si.
76km – 85km – jsem za nimi v závěsu. Pomalu je nechávám popojít. Schválně.
86km – tak velký hlad. Abych se rozběhl, přetrpím bolest lýtek. Pak běžím i v tempíčku 5,30.
87km – ani 10km závod nepoběžím. Sluníčko už zapadlo?
88km – Vsácký Cáb. Polévka. Oplatky. Banán. Magnésium. Skvělý apetit.
89km – přidám se k borcovi z Opavy. Povídáme si.
93km – nekonečná žlutá značka, není nám jasné, zdali jdeme dobrým směrem.
94km – konečně pití. Nemáme žízeň, ale jdeme dobře.
95km – z ¨apetitu¨ se vyklubalo hezké místo v lesíku. Opavák utíká.
97km – došla baterka v hodinkách. S časem 15hodin2minuty55sekund.
98km – jsem ko..t, že jsem do toho šel. Už nikdy nic. Ani běhat už nebudu.
99km – zase dobíhám chlápka z Opavy. Soutěživý borec.
100km – utekl jsem mu. Makám jak cyp. Už slyším hluk.
101km – do prd..e. Kde to je. To už snad mám oběhnutý celý Vsetín.
102km – tady je to. Doběhl jsem. 15hodin38minut.
V cíli, pořadatel s mikrofónem, se mě zeptal na nejlepší věc závodu. Tak asi ten poslední kilometr.

Ve vestibulu zázemí závodu zjišťuji, že voda není teplá, ale ¨horká¨. A nejde ředit. Ještě hodinu mi byla taková zima, až jsem z toho usnul.
Po hodině spánku koukám na něčí nohy. Jana se vrátila! Hurá, pojedeme domů.
Samo, že až si vyzvedla výhru.  :-D









P.

neděle 28. září 2014

Ostravský 1/2 maraton

se mi nelíbil. Když jsem se hlásila, slibovali pořadatelé 1 okruh (pro maraton dva). Přišlo mi, že po BM bude půlka stačit. V roce 2011 jsem běžela celý, tehdy to bylo 7 okruhů v Komenského sadech. Pak se OM přestěhoval do Bělského lesa, taky okruhový, a letos měl být poprvé zase zpátky v centru.

Ještě že jsem měla rozum. Půlmaraton měl okruhy dva a docela šeredné. Po hlavních cestách , jenom značkama oddělelené od smrdících náklaďáků.. Ještě že jsem nepodlehla počítačovému hrdinství a nepřihlásila se na celý, musela bych to běžet 4x.

Už ten začátek. Zaparkuj, kde se ti podaří a vystůj si 1/2 hod řadu na registraci. Na konci se dozvíš, jestli vůbec stojíš ve správné řadě.
A do toho moderátor neustále opakuje, že je to už 53 ročník a jak chtějí být světoví.
Do prdele, za těch 52 let už nějaké zkušenosti nasbírat mohli. 
Hurá, stála jsem ve správné řadě. dostávám tašku a tričko. Ještě číslo, volají na mě při odchodu.

Je tady nějaká šatna? Můžu si někde nechat věci?
Jo, na Čapkárně.
Fajn, ale já opravdu nejsem místní a nevím, kde to je (prý asi 1,5 km tímto směrem)
Hlavně, že si můžu založit účet s 500Kč bonusem.
Věci si nakonec necháváme v autě, je to blíž.

Už startujou koloběžky a za chvíli po nich my. První minuta chůze, pak už běžíme.
Ta trať je opravdu navržená geniálně. Středem cesty, vpravo i vlevo jezdí auta. Fakt bych raději uvítala fandění diváků než troubení náklaďáků.

Občerstvovačka bude asi někde v půlce okruhu (se značením km se pořadatelé neobtěžovali), tak to mám čtvrtinu za sebou. Klička na mostě, kolem Karoliny k řece a zpátky na náměstí. A znovu.
V cíli dostanu medaili - pěknou, seberou mi čip a můžu jet domů. Výsledky se snad dozvím na internetu, na vyhlašování a tombolu do večera čekat nebudeme.

Ale i nějaká zábava by se našla. Třeba sledovat ty otrávené ksichty lidí, mířících strávit sobotu do Nové Karoliny. Uvázli v nehýbající se frontě na vjezd a nemohli to chudáci ani otočit, protože druhá půlka silnice byla zabrána pro běžce. Škoda že mě nenapadlo podívat se na nějakou SPZ, jestli se vůbec někam pohnuli, než jsem oběhla okruh.

Myslím, že 54.ročník vynechám.




úterý 16. září 2014

B7 aneb zdolej si svou K2

Sepsali Jiřík a Tina a ještě Radim

Už ani nevím čí to byl původně nápad, že se přihlásíme na B7, ale určitě za to může Tina, protože za vším přece vždy stojí žena :o) 

To, že se zúčastníme v tomhle složení B7 napadlo Jiříka. Já si říkala, že si dělá srandu, tak jsem kývla. ....a pak tu byly přihlášky a šlo do tuhého. Na 1. pokus se nepovedlo přihlásit, tak jsem to brala jako znamení, že bych neměla. Jenže se dalo běžet i za Bazalku - což je moje srdečně pracovní záležitost, takže to bylo znamení, že jo.Pořád to ale bylo dost daleko.

V lednu se to zdálo hrozně daleko, na všechno byla spousta času. Chtěli jsme si postupně oběhnout všechny vrcholy, poznat trasu a možná úskalí, zjistit co kde a jak….ale samozřejmě z toho sešlo a šli jsme z čisté vody, což byla nakonec možná i výhoda. Pár horských běhů jsme si ale oba samozřejmě střihli, takže jakás takás příprava by tu i byla.

V den D jsem byla docela nervózní a netušila, co se mnou udělá taková absence spánku.Vstávala jsem v pátek ráno v 5 do práce a spát jsme šli v sobotu v 10. nebylo to ale tak tragické.
Jiřík mně vyzvedával u nás ve Štěpkách a ani se nenadál a už měl umyté auto svěcenou vodou od naší babičky.A ještě mi dala poslední radu:" Jak něbuděš uměč, ta se zastav!":o)




Při snadném parkování ve Frenštátu, rychlé akreditaci a pohodlné cestě vlakem na start jsme ani nenabyli dojmu, že by tu fakt mělo být přes 3000 lidí, prostě pohoda jazz. Ale jen jsme došli v Třinci na náměstí, hned bylo vše jasné – masovka jak cip :o)  



Na probíhající svatební obřad 2 běžců sotva vidíme, ale i tak jim závidíme společnou 95km dlouhou svatební cestu přes 7 vrcholů Beskyd, fakt si to uměli naplánovat :o) 



Ještě povinná hymna a po chvíli je odstartováno. Plni odhodlání valíme vstříc noci a nevšedním zážitkům. Stoupli jsme si samozřejmě blbě dozadu a tak půl hodiny pořád jen předbíháme chodce. Pod první sjezdovkou ale přechází do chůze všichni a místa k pohybu je najednou dost. Tady se mi moc líbili fanoušci, kteří se přišli podívat a hlasitě fandili. Byli rozesetí po celém kopci a úplně nahoře to pak vypadalo skoro jako na Tour de France :o) 

Na startu bylo trochu zmatku s novou částí (prodloužením) trati pro hobíky a taky nás docela překvapilo, že start ,oproti infu na stránkách , proběhl najednou se sport kategorií.
Co už! Za volání pořadatelů: "Proč neběžíte?" jsme tedy vyběhli. prvních 6 km jsme kličkovali mezi chodci  a snažili se dostat někam, kde by se dalo i  volně dýchat. Jen se to povedlo, už jsme byli na úpatí 1. kopce a už to zase nešlo.
---------------------------
Trochu nevychytaný byl zcela nový systém použitých čipů, kvůli kterému se tvořily špunty. Při vyhlašování pořadatel přiznal, že systém nebyl 100%-ní ani z hlediska identifikace – některé údaje prostě chyběly nebo byly nekompletní, což je vidět i ve výsledkové listině. 
-----------------------------
Jestli mi z noci něco utkvělo v paměti, tak to byl sestup do Řeky. Celkem povedený padák s blátíčkem, kde jsem se i 3x projel po prdeli :o) 

Krásné výhledy z kopce dolů na toho nekončícího hada světýlek mi trochu pokazil sestup do Řeky. To jako fakt půjdeme? A kudy?
Poprvé běžím takhle v noci terénem s čelovkou a hned se mám zabít? Nakonec to dobře dopadlo a dole jsem našla i Jiříka, což bylo fajn.
Jinak bych si neměla po cestě s kým povídat, zpívat, hrát slovní hry a užívat si kopců a skopců.

V noci to mám s čelovkou hrozně rád, ale uběhlo to až moc rychle. Jenom mi trochu vadilo, že neustále kolem proudily davy lidí a asfaltu bylo taky přehršel.
Za svítání byl ještě krásný výstup na Lysou – sice krpál, ale mělo to svoje kouzlo, a ty výhledy se mi asi nikdy neomrzí. Cestu nám trochu zpříjemnili kluci z Dolnolhotské sekce (Petr+Tomáš), aspoň si Tina měla s kým popovídat. Jsou na nás ale moc rychlí, tak je necháváme utéct.
Nahoře pak začínáme cítit první krizičku a je třeba si pořádně kousnout do něčeho normálního, těch Snickersů a DELI už bylo dost :o) 


Moc krásné bylo svítání na Lysé.A taky snídaně. Tedy ten rohlík se sýrem slupnutý za chůze:o)
Když jsme u toho jídla - ten Jiřík je skvělý nutriční terapeut. Sám jde vždy příkladem  a vždycky, když jsem slyšela šustění papírků, tak jsem věděla, že bude následovat otázka: Jíš? Piješ? 
Tolik co on jsem toho tedy sníst nestihla, ale fakt jsem se snažila. A díky tomu přežila.

Po pár kopcích a sebězích jsme dorazili do Čeladné, kde na nás oba padla fakt brutální krize. Tinu bolela achilovka, já jsem bojoval s nachlazením a asi i horečkou, no nebylo nám věru do zpěvu (jinak jsme si ale občas fakt zpívali – hlavně Dědu Mládka a Waldu Matušku) :o)  Debata o ukončení závodu byla ale rychle sprovozena ze světa a už si to valíme na další kopec.
Za zmínku stojí i občerstvovačka na Pustevnách, kde bylo konečně normální jídlo = chleba se škvarkama a vývar, ňam.
Poslední 2 kopečky uběhly ani nevím jak a už je tu poslední seběh (celkem krutej pro bolavá stehna), ale Frenštát je už v dohledu, takže nálada výborná a začínáme přemýšlet co všechno sežereme v cíli (kromě obligátorního cílového pivka) :o)



Cíl byl jedním z nejkrásnějších zážitků letošního léta. Jiřík mě stále povzbuzoval, že to snad stihnem do 20 hodin. A povedlo se!
Ulici lemovaly desítky fanoušků, kteří mi způsobili husinu po celém těle! I slzičky byly! 
Vyšlapat na schodovou pyramidu ještě šlo, ale dolů to už bolelo.
Ale bylo to fakt krásné! 
Sice moc lidí, moc bláta, moc kopců, moc skopců, nic moc jonťák, ale nejlepší parťák na světě! A spolu jsme DALI B7!
Kdyby někdo chtěl, tak možná, za mírnou úplatu,půjčím, ale poctivě vrátit!

Tina to shrnula moc krásně, hlavně ta moje pochvala se jí povedla :o)  Samozřejmě mohu to stejné říct i já o ní, protože ty moje komentáře a vymýšlení blbostí by asi jen tak někdo nevydržel :o)  I přes bolavou achilovku se s celou tratí poprala moc statečně a já jí za její společnost a podporu moc a moc děkuju! Bylo to supr, Tino!! 

Jedna Dolnolhotská dvojice ještě pořád není schopna slov, tak alespoň pár slov od Radima

Původně byla Ivča přihlášená se svou kamarádkou, se kterou už B7 běžela loni. Já jsem parťáka neměl, tak jsem ani s ničím nepočítal.
Nakonec bylo vše jinak.
Tým „Na poslední chvíli“ se skutečně sestavil až na poslední chvíli – týden před startem.
Ivča hledala parťáka a přišla s nápadem, že bychom mohli jít spolu.
Čeká nás krásný zážitek v nádherných Beskydech. Tým dcera a otec.
Plán je jít kategorii sport – plnou délku.
V pravidlech závodu je, že se běží ve věkové kategorii podle nejstaršího člena týmu, takže se Ivča rázem ocitla v kategorii sport mix nad 50.
Před startem oznámili, že je trasa o něco delší, než bylo původně plánováno, asi 96 km a že je tam dost bláta. Něco jako strašení malých dětí.
A jaké jsou moje zážitky?
Protože jsem už v té starší kategorii, rád oceňuji události, které zdánlivě stojí na pozadí a bez nichž by to bylo studené jak psí čumák:
Požehnání faráře celému závodu.
Úžasným hlasem zazpívaná hymna.
Na posledních dvou občerstvovačkách kyselé zelí s chlebem.
Skvělé boty po celou dobu.
Skvělý čas 25:21 na trase sport – full.
Skvělá partnerka, dcera Ivča.
Díky moc, Radim. 

 Doma před startem