Pražská 1xx
Byl pátek. Ráno. Věci, krom
nabíječky, vysočiny a peněženky, už zabaleny. Splnění
takových běžných rodinných povinností, jako odvést synka do
školky a rozloučit se, mi přišly strašně milé.
Doma ještě trochu odpočinku, v práci
mám volno i v pondělí, a nervozita stoupá větší rychlostí,
než jsem čekal. Ženuška mě ráda a dobrovolně odváží do
Svinova na Regio vlak, pusinka a už je to všechno na mě :-D.
Nastupuji do vlaku a stevardka mi říká,
že nultý vagón je úplně vpředu. Jaké překvapení pro mě. Tak
mě jěště čeká procházka celým vlakem až k mašině. Pěkný
začátek, si říkám. Orientační běžec, no!
Cesta fajn ubíhá,
trochu mi vadí skupinka asi 20 lidiček, co se mění na sedačkách, jako ponožky ultraběžce, a švitoří, říkám si.
Hurá Praha. Dle domluvy volám
Honzovi, a že prý také zrovna přijel na Hlavní, že se setkáme
u KFC :-D.
Dobrá, projdu nádraží poprvé,
nikde KFC není. Když procházím podruhé, ptám se jakýchsi
kluků, „kde najdu KFC?“ ČeskoRusky mi říkají „tu nět!“.
Poděkuji a jdu dál (asi taky nejsou odtud). Slečna z Hervisu
rozdávající letáčky mi jeden podá (nepoznala Ultraběžce s
plnou výbavou) a tak se jí s úsměvem ptám, „kde je tady KFC?“.
Ona „v prvním patře je Burger King, tady KFC není.“
Já-“díky :-D“. Volám Honzovi, na
kterém nádraží stojí, že v Praze KFC není, a - „tady, aha to
není KFC, to je Burger King“. Našli jsme se. Pěkně to
pokračuje, říkám si.
Nějak dorazíme do Modřan (pro dnešek
už v sobě orienťáka moc nevidím), („Slečno! Slečno! Prosím
Vás kde je tady Škola?“ - „Já nejsem slečna!“) do
tělocvičny. Pěkné místo. Bivak mám na, dle Honzy, gymnastickém
stole a spím na nejvyšším místě v tělocvične. Tedy nespím,
bo jdeme na jídlo. Kachna pro Honzu, „Medovník? Jenom?“ (otázka
číšníka) pro mě.
Po občerstvení prezentace a jde se na
přípravu. Tak se tedy oblečem, lehnem a čekáme a pozorujeme
mravenčení v tělocvičně.
Volá ženuška, povzbuzení,
povstesknutí. Rozhodneme se vyrazit na 2,5 km dlouhou noční
procházku Modřany na vlakové nádraží. Ti před námi se
ujišťují, že jdou dobře, protože za nimi jdeme my. Ti za námi
zase spoléhají na nás. A já se zeptal zrovna úřadujících
Policistů, kde je tady nádraží. „na Hlavní nádraží? …..
tady v Modřanech je nádraží? Vlakové? Počkejte až tady
odbavíme auto!“ Za chvíli přijde druhý policista s navigací a
oznamuje nám, že za 13 minut tady do prava, a jsme tam. Pěkně to
pokračuje, si říkám!
Nádraží se začíná plnit. Je plno.
Přijíždí vlak. Nastupujeme. Po hodině přijde jeden z
organizátorů. Smějeme se. Fakt borec.
Pak ho ještě několik krát
potkám.
Vystup z vlaku, jdeme, hlouček lidí
stojí a najednou se všichni vzdalují. Si říkám, pěkné, hlavně
dojít. Honza mě ujišťuje, že máme dobrou taktiku. Jsme
domluvení, do rána spolu a pak dle sil a nálady se možná
rozdělíme.
Jdeme a pořád nás někdo předbíhá.
Mám cukání se rozběhnout, ale pro mě je důležitější
domluva. Celkem si to užívám, až na to bahýnko, je všude, je ho
dost.
První moment, kdy jsem si uvědomil
hlášky o Olafových trailech, byly feraty (pro mě poprvé v
životě) kdesi kolem patnáctého kiláku. Jinak si noc moc
nepamatuji. Jen vím, že to bylo super. Adrenalin s únavou a
příjemnými lidmi stejného zaměření.
Po 35 kilometrech a osmi hodinách,
jsem se rozhodl, že sil je dost a odpojil jsem se od Honzy. A byl
jsem v tom sám. Jako první mě čeká Kozí hřbet, hrad, na ostrém
kopečku. To ještě šlo. Co mě čekalo hned potom, bylo víc než
záživné. Kmen přes Vltavu, Ti předemnou stáli na kmeni nad
břehem a čekali na ty před sebou, až budou na druhé straně.
„Klouže to?“ „Jó!“
Výborně. Hopnu nahoru. Zrychlený
přesun. Od druhé třetiny už zrychlený nebyl, kláda se razantně
zsštihlovala. Jdeme dál. Záživné předbíhání v parádním
těžkém terénu mě fakt baví (byli to chodci :-D). Kdyby krok
vedle, tak pád od metru po deset metrů do Vltavy, mi lepí u prd..e.
Výrazné schody na Psané skály. Dávám „fix marker“ 40,5km a
slečna sotva jde. „dobré?“ ptám se. „Už asi hodinu a půl
bliju a bolí mě žalůdek.“ Nepotěší a nepřidá na náladě.
Ale i tak se usmívám a užívám si to. 46 kilometr a polívka.
„Vývar nebo gulášovka?“ „Vývar. A Colu.“ U stolu, kde si
sednu, už jsou první odpadlíci. Čekají na autobus. Pojím a jdu
dál. Chci doběhnout ty, co odcházeli z hospody, když jsem
dobíhal. Což je asi 25 minut. Do dalšího jídla mi zbývá 16
kiláků, to je v pohodě, litr vody ještě mám. Čistá hlava,
občas fotka, prší, mží, už ani nevím kdy co bylo. 62 kilák a
občerstvení. Polívka buď vývar, nebo ovar. Tak si dám ovar a
uvidíme, možná poběžím přerušovaně a rychleji :-D. Cola. Dvě
tatranky. Na záchodě není toaleťák, tak jdu dál, v lese
toaleťák nepotřebuji, mám kapesníky :-( (manželka se mi směje,
kapesníky jsi mohl použít i na WC). V iteniráři samé vyhlídky,
ale asi někdy jindy, no.
Na 80 kilometr jsem se těšil. Protože mi
došlo, že když mi zbyde 50, jde se dál. Avšak jsem nevěděl, že
Olaf je „Guru ultra“, teď už to samože vím, a posledních pět
kiláku k přehradě, kterou jsem chtěl vidět za světla, bylo fakt
HARD.
Mě se to líbilo, v ruce klacek a krok
co krok ho zabodnout do země a posunout se kupředu za další
šipkou. Ještě trochu pomůžu mladé slovence, co by tam asi
zůstala, a jak došli další za námi, se trhám, je o ní
postaráno. Trochu mě to zdrželo a k přehradě jsem došel s
čelovkou. 80 kilák s polívkou, kávou, citrónovým pivem a colu
mě zahřál. Parádní týpek organizátor mi dal radu. Teď už
jenom čtyři kopce. Ale poslední úsek vedená parevnýma šipkama
je nejzrádnější. Šipek je tam víc. Když nedáváš pozor,
špatně odbočíš a bloudíš. Tak pozor, dávám si do paměti.
Kam teď? Dolů a do leva. A tady by mohl být ráj. Úzká cestička
kolem a skrz skály. Nádhera.
Pak nic v hlavě a až na 99 km zase
jídlo. Tedy „ jakou máte polívku?“ „Nemáme, ale vyberte si
něco ca třicet kaček.“ Kouknu a utopenec za 40, tvarůžky za 50
a klobáska za 60. „Dám si klobásku a doplatím. Ještě colu a
preso, Děkuji“ Pojím a poslouchám co se děje. Slovenka dorazí,
oddechnu si. Kuchař nadává, že nebude dělat klobáska, že dělá
polívku. „Nejsou klobásky, není polívka, bude za třicet
minut.“ Hlási číšnice. Už jen napsaných 30 kiláků. Jdu dál.
Dostávám se na geometrický střed Čech, pak zase nějaký útlum
myšlenek, nic nevím jen šipky a odrazky.
110 kilometr, bude
polívka, hurá. Dojdu na camp Park Lávka, stojí se venku, už asi
odcházejí. Né hospoda je zavřená, jídlo nebude a dostávám
čaj. To je podraz, vím že organizátoři dělají vše aby to
klapalo a zlobit se na ně je hloupost, když za to nemohou. Hledám
v batohu ještě poslední oříškovou tyčinku a jsem rád, že
jsem nesežral ty čtyři kolečka vysočiny, co jsem si dovezl s
Ostravy. Je tady ten borez z vlaku. Byl i na tajné kontrole. Tu se ho ptám "Ještě tři kopce, že?" a on "já to tu neznám, já to znám jinde :-D". Vybíhám dál. Koukám do iteniráře, žlutá, pak červená
běžím a před sebou žádné stopy. Vytahuji už poněkolikáté
mobil s turistickou mapou a zjišťuji dva kiláky špatně. Do
prd..e. Zase běžím cosik navíc. Jsem zvyklý z orientáku. Pak už
zase šipky, už jen tři kopce a hodinky neskutečně rychle
přidávají minuty a zapomínají na kilometry. Asi je budu
reklamovat :-D.
119 kilometr, jde proti mně bílý
vlk. Pes větší než můj dvoukilový doma je pro mě velké
nebezpečí. A tady vlk. Bojím se. Vlk asi tři metry předemnou
kvikne a oběhne mě. Ani se neotočím a pospíchám do toho kopce
předemnou. (někdy až doma mi přišlo nejlogičtější, že jsem trošku zahalucinoval). Jde proti mně ženská. Na hlavě má čelovku. Bojím
se. Anglicky na mě promluví, bojím se ještě víc. Pak mi dojde,
že taky soutěží a říkám „up“. Jde se mnou. Je dost divné,
že ženská nemluví. A ona nepromluvila asi 3hodiny. Tedy jednou
něco řekla. Já na to „slouly plís“ ona úsměv a nic.
Kontrola 29 ok. MiniZOO, Hálkův pomník taky ok.
SMS od honzy, že
to vzdal. Píšu mu „už scházím“ (už jen asi šest kiláků).
A pak to přišlo. Soustředěnost na „white arrow“, únava a ta
němá LADY, jaksik jsme sešli. Zase telefón. Teď už ale volám
pořadateli. „Kde je prosím ta Petrova strouha?“ „vidíš bílě
šipky? Tak běž pořád po nich, je to trošku dál než je to
napsáno“ (to je asi vysvětlení pojmu Olafometr :-D). Jdeme dál,
otočím se a jdu dál, němá žena stojí a asi čeká na nějakého
schopnějšího orienťáka, přičemž uvidím v lese čelovky.
Rozběhnu se, a ano, ty moje strouhy jsou tu. Hnědý fix a volám do
lesa „Lejdy, its hííír“. Možná němá, možná hluchá,
nevím. Adrenalin zavelel. V tu chvíli mě nic nebolelo. Běžel
jsem jako o život, pro mě v tuto chvíli neskutečné tempo. Ještě
jeden kopeček. Civilizace. Město. Za tímto panelákem? Ne! Tady?
Jó. Jsem v cíli. A ani to nebolelo. Dojde mi, že v pátek ráno v
7.50 jsem vstával do školky a je neděle 5.45 hodin a ještě nejdu
spát.
Děkuji Olafovi a jeho skvělému týmu, že dokážou
posunovat lidské hranice dál a dál, dále než jiní s lepší
občerstvovačkou. Jde vidět, kdo to dělá s láskou.
Díky, Petr