neděle 10. července 2016

Duben 2

Je tma, mlha a prší, je mi zima a už hodinu se tady motáme a hledáme horní část skalního hřbetu. Skalní hřbet je, jak jinak, kamenitý, k tomu je zarostlý borůvčím. Kdykoliv si posvítím okolo, abych viděla lampion, o nějaký šutr se přerazím, nebo zapadnu do nějaké díry. Blbých 70 bodů. Já chci domů, nebo alespoň do tepla. Už si ani nedokážu vzpomenout jaké to je, mít sucho v botách. A v centru mám ve stanu suchý spacák, tedy alespoň doufám, že průtrž mračen přežil suchý.

Zpočátku to bylo, jako vždy, lákavé. Orlické hory, to zase bude pěkný přeshraniční rogaining. V pátek jsem měla ještě neplánovaně volné odpoledne, když se kluci rozhodli, že pojedeme až ráno, tak jsme poseděli na zahradě s pivem a kouskem pečeného prasátka. Ráno taky dojezd v pohodě, pětivteřinový stan postavený hned, svačinka, sluníčko. Zaplomovat čipy, v 10 pro závodní mapu a můžeme plánovat. To nám celkem jde, už víme, co od sebe můžeme čekat, něco přidáme navíc, ať je co škrtat.




Pořadatelé hlásí, že si máme pořádně přikolíkovat stany, že se blíží silný vítr a bouřka, tak ať je po návratu najdeme. Tak jo, ještě svačinu do batohu, nalít vodu do vaku a ve 12 startujeme.



Asi fakt něco přijde, dusno je na zdechnutí, těšíme se z asfaltu do lesa.
Vedro, dusno. Cestou z páté kontroly na chvilku zalezeme do potoka, posedíme, posvačíme. A zase na další kopec. Nějak začíná foukat. A nějak se začíná zatahovat. Na mě už káplo. Ta černota nevypadá nijak povzbudivě, vždyť jsou čtyři hodiny, proč nevidím do mapy? Tam je u cesty krmelec. Sice bez sena, ale má střechu. Ještě jsme se ani nedovrtěli na šprušlích a je to tady. Hromy, blesky, slejvák, kroupy. Mokří jsme, ale nemáme důlky v hlavě. A ten strom taky spadl až 5 m od nás.
Přicházejí další kolegové na pokec, po chvilce pokračují dál. To my si ještě posedíme, zdřímneme, počkáme, až bouřka odejde

Od teď už budeme trvale mokří, chvilkama jenom nohy, často však i na zádech. Další kontrola je vývrat 4m, nějaký čas tam necháme, než je všechny obejdeme. Tak tu bych nechtěla hledat v noci, říkám. To jsem si ještě naivně myslela, že třeba bunkr půjde najít lépe.

V lyžařském středisku mají hospody zavřeno a Zbyňa se obává, že mu dojde voda (mohl si nechat napršet, ne? :-)), tak se snažíme domluvit s ochotnou Polkou a doplňujeme vaky. Nabízela nám dokonce i vařící.

Cestou dál vidíme horskou chatu s nápisem Občerstvení. Veselý chlaapík před ní na nás volá: Stihnete to, za chvilku je tma? Máme světla. Hned kousek za křižovatkou máme kontrolu. Je to sranda, když tak člověk trochu oschne, jak se mu potom do toho mokra nechce, a snaží se vykoukat bunkr z cesty přes hustník. Stejně jsme tam museli.

Vracíme se do chaty, dáváme polívku a pivo (to musím, přece iThinkBeer). Chlapík mezitím naladil kytaru, tak to máme i s kulturou. A poté, co jsme osazenstvu vysvětlili, co to vlastně provozujeme, přetextoval speciálně pro nás píseň. Sedělo by se tam dobře.

Na další kontroly už jdeme potmě. Hned ta první, bunkr nám dala docela zabrat. Nejen, že byla tma, ještě i drobně pršelo a byla mlha. A v polootevřeném prostoru porostlém travou, bez nějakých záchytných bodů jsme tam nechali hodinu. Závěr vypadal tak, že Zbyněk držel směr a krokoval a já jsem se rozhlížela, jestli v té šedi neuvidím nějaký jiný odstín, který by mohl být bunkr. Naše snaha byla korunována úspěchem, dalších 90 bodů.

Skupinu skal a pomník jsme taky trošku pohledali, ale našli, tak jsme se povzbuzeni úspěchem, vydali na skalní hřbet, horní část. A to bylo nejhorší rozhodnutí celého víkendu. Po více než hodině to vzdáváme a opouštíme prostor kontroly bez ní. Na další, pro změnu zase bunkr, už dorážíme za světla a to je hned veselejší, i když prší.

Jdeme dál, usínáme za chůze, křižujeme cestu a když Zbyňa skončí při jednom mikrospánku v borůvčí, vytahuju kávu. A hned je svět krásnější. Je menší zima, déšť je méně mokrý, kopec nižší, ptáci zpívají hlasitěji. A když časem ještě začne svítit slunko, sundám si dokonce bundu. Ještě jednou přebrodíme Divokou Orlici (včera šla skoro přejít suchou nohou, dneska je vody nad kolena, čím to asi?) a pomalu míříme k cíli. Máme sice ještě hodinu do limitu, už nám ale stačilo, a v cíli jsou lákadla :-)


obrázky jsem sebrala z pořadatelského webu 
jsou tam i výsledky a mapy.

ROGAININGU ZDAR!

neděle 12. června 2016

Víte, kdo to byl Svantovít?

Ne? Já jsem to taky nevěděla, musela jsem si to dodatečně doma vygooglit. ( Svantovít )
A víte, kde je Svantovítova skála. Zase ne? Tak si vezměte dvě turistické mapy (KČT 96 Moravskoslezské Beskydy a 95 Javorníky západ), počkejte na tmu, ideální čas je 22:15, rozložte si je někde na parkovišti nebo před hospodou, nasaďte čelovku a zkuste to najít.
Našli? Tak ještě Santov, Miloňová, Hážovické Díly, Javořina, Nad Pupíkovcami a Černá hora. A pokud jste dávali pozor, kam vás zavezl autobus, můžete vyrazit. Cíl znáte, tam už jste byli. Limit je 30 hodin, pokud ale chcete stihnout cimbálovku, musíte sebou hodit.
Ale od začátku. Počítačové hrdinství zná každý. Neklidná ruka na myši a kalendář se plní. Pak nastává fáze pochybností, bebínek, nechce se mi, musím stihnout něco jiného, že já debil jsem se hlásila...nehodící si škrtněte, co chybí, doplňte. Stejně, pokud zrovna neležíte na JIPce nebo vám neamputovali obě nohy, objevíte se na prezentaci. A pokud je to prezentce Valašského kila, je to náročné už od začátku. Ještě než stačíte říct své jméno, už máte v ruce welcome drink a hádejte jaký, když jste ve Valašském Meziříčí. A další záplava informací: tam je tělocvična, tam jsou sprchy, jídelna je tam a pivo a ionťák teče tady.
Přinést věci, pozdravit známé, najíst se, dát si pivo. Pořád je to ještě sranda.
Informace o závodu. Pořadatelské značení, na kontrolních bodech kleštičky, někdy zahrabané v listí. Pozor: někam nás zavezou autobusem. V jednom hraje houslistka, v druhém teče slivovice (já myslím, že tekla v obou).
Tak jo, dávala jsem pozor, jsme v Prostřední Bečvě. Máme se někde seřadit k hromadné fotografii, ale kdyby byl fotograf připraven při vysedání z autobusu, mohl mít zachycen pěkný výřad močících mužů. (Žena se nepřidala žádná, buď méně pily nebo víc vydrží.)
Už začíná odpočítávání, start. Bitva o průkazky se nekoná, akce je komornějšího rázu. Ty v..e, Nad Pupíkovcami? Ještě že slovenská část mapy není tak velká. Asi po půl hodině mám zakroužkováno všech 7 kontrol, pořadí mi připadá jednoznačné, tak jdeme na to. Teoreticky to mám zmáknuto, praxe je trochu odlišná. Ne vždy se mi povedlo zvolit ideální trasu, ne vždy se mi povedlo naplánovanou trasu dodržet, ne vždy byl turistická značka v mapě nakreslená tam, kudy ve skutečnosti vedla. A taky jsem se stala mistrem světa ve ztrácení turistických značek, zase to ale přináší společenská setkání a konverzaci s místními: houby nerostou, je sucho, tady jsem to musel vykácet kvůli kůrovci, jo, na to už se nás ptala jedna paní (ha, ha, asi vím která).
Občerstvovačka je avizovaná asi na 80 km, je v hospodě, tak i s pivem. Pořád je všechno v ceně základního startovného, stejně jako v cíli večeře, pivo, slivovice, sprcha, nocleh, snídaně, ceny pro vítěze, tombola. 
Příjemní a vstřícní pořadatelé (nepotřebujete něco, můžu vám s něčím pomoci, já vám to pivo načepuju a přinesu  ...)
Dávám Valašskému kilu jedničku s hvězdičkou :-)

PS fotky si najděte sami, asi budou na stránce závodu
PPS v tombole jsem nevyhrála :-(
PPPS některá piva si dám do banky :-)