sobota 26. dubna 2014

Vzdát se je horší než být poražen


To takhle jednou v mejlu pozvánka, že se mám jít proběhnout do Jeseníků. Se strachem pozvání přijímám, se strachem z běžců vytrvalců, a domluva je na světě.

Ještě na parkovišti u Skřítku je legrace. Já se aspoň bavím. V 10.hodin vybíháme s tím, že za šest hodin jsme zpátky. A Jarka má klíče od auta. Radim vede skupinku čtyř běžců. Úsměv je na všech tvářích. Na kopečku, kde jsem prvně v životě, koukám jako vorvaň, krása. A hned fotka. 

A běžíme dál. Už po zvlněném vršku Jeseníků. Jana za námi pomalým tempem ( byl jsem upozorněn, že Jana je jedna z nejlepších), je jasné, že dnes není v pohodě a svou plnou běžeckou fyzičku mi předvede až na Perunovi :-(. 
Jirka a Radim si stále svým kamziččím během užívají Jeseníky, Jana na Praděd neběží a moje maličkost rve udávané Jirkovo tempo. Můj Rockyho sprint na vrchol Pradědu se vzpřímenýma rukama nad hlovou vyvolává ještě v těchto chvílích obrovskou radost. Nechal mě. Díky Jirko.


Na Švýcárně Jana zvažuje zkrácení trasy, ale na náš popud jde bojovat dle plánu. A nelituje. Nejhezčí část odpoledene je před námi. Asi 5km seběh dolů do Kout je perfektní. Já, bez strachu a s úctou, poprvé pouštím své nohy do plné rychlosti dolů, opravdu pouštím. Paráda. 
Dalších deset kilometrů je kritických pro všechny. Mě asfalt v Jeseníkách opravdu nebere, Radima a Jirku nebere chůze a Janu zase bere žaludek. 
Čas se upravuje dle zpomalení a volá se Jarce, že u auta budeme později. Když poznám napojení na trasu z týdne před tím (horská výzva) vím, že už jsou zase jenom stezky a hory, rozbíhám se a "doháním" Jirku u Jelení studánky. Počkáme, a když už jsme zase všichni čtyři, začne pršet. Začne mi být zima a rozbíhám se s omluvou. Dolů běžím s Jirkou. K autu dorazíme minutu po Jarce. A po šesti hodinách a třicetišesti minutách. A čekáme. 


Perfektní výběh. Díky. Petr. 

úterý 22. dubna 2014

Někdy to prostě nejde

Cítím, jak mi při každém kroku žaludek stoupá výš a výš. Musím na chvíli přejít do kroku a rozdýchat to. A to už jsme na rovině a vítr se proti mému očekávání neobrátil a fouká nám do zad. Sice trochu prší, ale už to máme za pár a bunda z Lídlu to jistí. Do kopce to bylo horší. Když žaludek odmítá přijímat,  tak potom chybí síla. 
No, neměli to se mnou jednoduché, ještěže bylo celkem pěkně. 
Jiřík se  sice snaží, pořád mi něco nabízí: chceš datle?  chceš gumídky? chceš ... ani už nevím co, ale už jen představa, že bych měla něco sníst vyvolává hrůzu. Kdo naplánoval takovou (krásnou) trasu, která nejde nijak rozumně zkrátit. Říkám: zaběhni mi na Skřítek pro chlazenou CocaColu, ta by mě mohla trochu srovnat. Nakonec jsem si ji dala, ale ještě to chvilku trvalo.
A tak nám to Radfim krásně naplánoval. V Opavě byl dokonce o 5 minut dřív proti plánu. Na Skřítku se to trochu snažil srovnat, když se nemohl rozhodnout, jest.i si vzít zimní nebo letní elasťáky. Na Ztracené kameny předcházíme nejaké turisty (ještě že mají bágly, jinak by mohli být rychlejší než my, BĚŽCI :-)
Že bude na hřebenovce na Ovčárnu foukat a že tam bude sníh, to mi bylo celkem jasné ale skutečnost předčila moje očekávání. Pěšinka byla naprosto nepoužitelná, protože kde nebyl sníh, byla kaluž, takže jsme většinou kličkovali po trávě. A vítr byl tak silný, že by se mi hodila do batohu cihla. A když už jsem se začala těšit, že seběhnu na Ovčárnu do závětří, přestalo se to líbit mému žaludku. Praděd jsem tedy zbaběle vynechala a běžela rovnou na Švýcárnu studovat mapu. Fakt to nejde nikde rozumně zkrátit, jedině jít stejnou cestou zpět a to se mi moc nelíbí. 
Seběh do Koutů je pěkný, jenom mě jímá hrůza při představě, kolik toho budu muset zase nastoupat. No, je to trápení. Nejvíc ale asi pro ostatní, když na mě musí neustále čekat, ale statečně se usmívají. Nedají si říct, že mě tady mají nechat a vrátit se pro mě za týden. Stoupání po asfaltu je nekonečné, ale pánbůh zaplať za něj, terénem bych byla ještě pomalejší. No hurá, už jsme zpátky na pláni. Už jenom nějakých 8 km, a jsme u auta. Všichni včetně psa mě radostně vítají, jsou rádi, že už pojedou domů. To jsem zvědavá, jestli mě ještě někdy vezmou sebou.



2 miles2 km
© 2013 Nokia© 2014 Microsoft Corporation

pondělí 21. dubna 2014

Půlmaratonská dovolená

Po půl roce na nemocenské jsem už byla zralá buď na delší pobyt v blázinci nebo kratší, ale zato intenzivní dovolenou mimo barák. Renča mně navnadila na Brněnský půlmaraton a tak jsem měla další důvod vypadnout.
Ještě jsem stihla přesvědčit Davida od nás, že to je pro něj ten nejlepší závod, takže nás bylo z Prajzké víc.
Ještě hodně nervózní

Ještě krásné na startu
















 V pátek jsem se tedy infiltrovala do malého bytečku mého syna v Brně. Pečoval o mně jako bych byla jeho vlastní. Vozil, doprovázel, ukazoval, vyzvedával...
Ráno jsme se všichni našli, stihli si sdělit novinky a už to frčelo.

Renčin nástup k úniku

Začátek s Renčou, před desítkou mi utekla jak pára nad hrncem a pak zase kousek spolu. Vůbec jsme nestihly pokecat! Sotva jsem lapala po dechu, ale nakonec jsem to přežila ve zdraví a s osobáčkem.


V tombole jsem, jako vždycky, vyhrála svého muže. Já mám totiž štěstí v lásce!
/ale ten nový mobil by se taky hodil:-)/
...a jako bonusek jsem dostala parádní večeři od syna s následnou procházkou po Monte BŮ / Kraví Hoře/

Vojtíškova večeře pro maminku
Hvězdárna na Kraví Hoře

Domů jsem pak jela vlakem s policejní eskortou, psy a čtyřmi vagóny opilých hulákajících a bubnujících fanoušků Baníku.
I tak jsem si to užila na plné pecky a ze svého prvního poúrazového závodu mám velkou radost!
Díky Vojto, Renčo a Davide!

úterý 8. dubna 2014

SMUTEČNÍ BĚH

Tak a je to tady.
Dnes naposledy se projedeme naším courákem z Opavy do Jakartovic. Od zítřka už jen náklaďáky.
Ministerstvo dopravy zrušilo všem trampům a běžcům jejich oblíbené přibližovadlo k břidlicovým dolům a všem pracujícím tohoto kraje dopravu do práce.
Nepomohla ani petice 3000 lidí.
Vzala jsem to tedy sportovně a po podpisu petice se vydala ze zastávky po trase - Štáblovice pěkně lesem domů.
Ani nevím jak, ale docela to utíkalo. Pěkné výhledy, štěkající srnec, sluníčko, lehký kufr, šumící birel...                              

     

Smuteční věnec byl z obou stran soupravy
Podepsat a frčíme!
Nádherná voňavá cesta po modré od Štáblovic
To nejsou elasťáky. To je prach!
Všechnu sůl jsem si přinesla domů.

 
   Příště už si fakt vezmu opravdickou mapu.
A ve čtvrtek mně to Jana naučí. Tina
                   



Za duhou

Protože měli všichni nějaké výmluvy, proč nemůžou, nakonec jsme s Tomem odvolali mapový trénink a vyběhli si jen tak. V závěru jsme sice trošku zmokli, ale stálo to za to.








P.S. Mapový trénink se přesouvá na čtvrtek, jsem zvědavá, s jakýma výmluvama přijdete tentokrát :-)