čtvrtek 29. srpna 2013

YES!

Mám v botě kamínek, říká Dano na startu.
Kašli na něj, je to jenom 42 km, to nemá cenu vytahovat :-)
Máte pravdu, stejně je malý.
(v cíli byl třetí)

V Jeseníkách se mi líbí. V Jeseníkách se mi líbí i po letošní Horské výzvě. Ono taky v srpnu se dá předpokládat o něco míň sněhu, že  :-) A Jesenický maraton jsem absolvovala už dvakrát, tak že vím, do čeho jdu. Ne jako prvoběžci. Já vím, že cesta autobusem ze Skřítku do Ramzové trvá hodinu a že je tomu třeba přizpůsobit pitný režim :-)

Organizaci mají pořadatelé rok od roku lépe zvládnutou. Registrace probíhá ve svižném tempu, drobný zádrhel, kdy nemohli najít obálku s mým jménem vyřešili rychle a elegantně. Startuju tedy s číslem 166.
Na startu je spousta známých, ani se se všema nestihnu pozdravit a vyrážíme. Chrti jdou dopředu, ví, že za chvilku bude Vražedný potok a to je jediné problematické místo na trati, kde vzniká špunt. Já se ovšem nenechám vyprovokovat, nikam nespěchám, limit je 6,5 hodiny. Zkusím takový malý testík, jestli to zvládnu stejně rychle jako vloni. (Nakonec mi to asi o půl minuty nevyšlo, ale za to může počasí. Loni byla mlha a letos byly výhledy :-))

Na Šerák je to v mém podání asi hoďka, pak ještě kousek do kopce na Keprník a dolů na ČHsedlo. Tady někde se mi vloni složil k nohám kolega běžec. Jako bych to přivolala. Ležím na zemi. No nic, vstávám a běžím dál. Ještě se mi to cestou do cíle stane dvakrát. Asi se budu muset přihlásit na kurz běhání v INOVech. Koupila jsem si nové na H8 a jsou nějaké nezvykle široké. Anebo je to nohama?

Úsek cesty ze sedla nahoru na Švýcárnu je moc pěkný, užívám si relativní samoty, vím, co mě čeká. Je pěkně, cesta Švýcárna - Praděd - Ovčárna je plná. Turisti s hůlkama, rodiče s dětma, psi, cyklisti, koloběžkáři. Vešli jsme se všichni. Z Ovčárny na Vysokou holi už takové davy nejdou, přesto ale na naprosto nesjízdném chodníku potkávám mladý pár. Nesou kočárek a každý na zádech jedno dítě. (Kove říkal, že když běžel on, šli nahoru. Třeba si to užili :-))

Závěrečný úsek na Skřítek považuju za nejhezčí. Pěšinka po hřebeni, nádhera, letos dokonce vítr do zad. Občas na pár kroků přecházím do chůze. No a samozřejmě, že mě načapal fotograf.
Rozběhni se. Vidíš, jde to.
Jasně, co bych neudělala pro fotografa. Doufám, že tu fotku někdy uvidím :-)

Poslední občerstvovačka na Jelení studánce a je to tady. Ztracené kameny. Odtud je to fakt už jenom dolů. A kousek. Přeběh silnice za asistence policie a cíl. Teplá sprcha, guláš, pivo a můžeme domů :-)

A za rok třeba zase.

úterý 13. srpna 2013

My všichni jsme GOGO



tedy vlastně ultra.
Tina:
To už tak bývá, že když se na něco moc těšíš, najde se vždycky nějaký zádrhel, který hrozí, že ti to celé pokazí.
U mně to bylo zjištění boreliozy 3 týdny před startem mého prvního ultra běhu. Malé klíště si mě ochutnalo v tu nejnevhodnější dobu.
Dilema zda běžet s antibiotiky a boréliemi vyřešil telefon z Gekko sportu, že už přišly moje nové běžecké lodičky Inov-8 trailoc 246. A taky předpověď, že v sobotu bude zataženo a tak mi nehrozí, že bych musela běžet zakrytá jak muslimka.
V pondělí jsme tedy ještě s Janou konzultovaly a běhaly po kuchyni na střídačku v těch úžasných fialových botičkách, v úterý jsem se v nich natáhla jak dlouhá, tak široká přes kořeny, ve středu - již pod dohledem Ludvíka  a Jany, běhaly samy (kecá, měla je na nohách :-)). Bylo rozhodnuto.

Jiřík:
Netradičně už v pátek jsme vyrazili s holkama na 3-denní výlet – prý si zaběháme v Hostýnkách :o) V Rajnochovicích to při příjezdu už žije a po rychlé registraci valím stavět stan, protože právě začíná poprchávat. Předpověď na víkend nic moc pro stanováníchtivé :o)

Jana:
My si s Tinou hodíme věci do tělocvičny, ukořistíme dvě poslední žíněnky a vyzkoušíme si, jak nám sluší nová trička. A protože ve startovní tašce byly i ponožky, nazouvám je a jdu si zkoušet boty. Kdo by taky odolal, když mají v INOV stánku 15% slevu :-)

Po aklimatizaci dáváme skoro všichni (viď Jani) jen nealko pivo,  (no, chvilkama to vypadalo že jsem na zájezdu s mateřskou školkou, ještě že jsem se předtím byla přivítat s pohostinnými pořadateli :-)) seznamuju se s velmi příjemným párem Zbyněk+Bára a po probrání všeho možného jdeme relativně brzo na kutě.

Zbyňa mně lehce rozhodil svými obavami, jestli má dost triček a ponožek na převlečení na trati.
Zbyňa mně perfektně uklidnil darovanou půlkou kouzelné spací pilulky. Díky!!!!

Díky silným bouřkám toho ve stanu moc nenaspím a spíše se modlím ať se ráno probudím na stejném místě a pokud možno i ve stanu :o)  Sotva zavřu oko, tak už vstávají první nedočkavci a bohužel budí i všechny okolo, ale to se dalo čekat. Takže nelením, vstávám taky a chystám věci do batůžku.

V tělárně sice nepršelo (já jsem neslyšela ani bouřku), budíček byl ale taky dost brzo, když pro nás začali pořadatelé chystat bufet. A protože jsem byla zleva i zprava obklopena prvoultráky, věnovala jsem mezičas mezi snídaní a oblékáním uklidňováním (jasně, že to dáš pod 10 hodin) a odpovídáním na dotazy (ne, neber si sebou náhradní tričko ani ponožky, stejně se nebudeš převlékat, bunda je taky navíc, v prvním kopci ji budeš sundávat ...)

Myslel jsem si, že mám pořád kupu času, tak lelkuju, koukám kdo má co oblečeného a najednou je chvilka do startu a já díky předstartovní nervozitě pořád stojím ve frontě na WC. Díky tomu nestíhám ani společné předstartovní foto :o( 


Hned ze startu se snažím běžet trochu vepředu, protože čekám úzké cestičky, kde se to bude štosovat – což se samozřejmě potvrzuje a po chvíli se dělá pěkná zácpa. Navíc mi tam jeden dobrák zarazil hůlku tak brutálně do prstu u nohy, že mě to bolelo ještě půl hodiny. Když se ale člověk otočil, tak mohl vidět krásný špalír asi 520 běžců, kteří přijeli pokořit Hostýnské vrchy. Já jsem jich tedy za sebou tolik neviděla :-)

Kopců a kopečků bylo po trati dostatek (dokonce i brod potoka) a myslím že uspokojily každého.








Trasa se organizátorům opravdu povedla a asfaltu bylo naprosté minimum. Bohužel si vůbec nepamatuju, kdo koho předbíhal nebo s kým že jsem to vlastně občas běžel, protože se to neustále měnilo a hlavně jsem pořád koukal pod nohy, abych se nepřizabil.

To jsou ti, co běhají moc rychle a ani si nestihnou cestou pokecat :-). Já jsem se ke konci neustále předbíhala se stejnýma lidma: zelené podkolenky, maskáčový camelbak a pirátský šátek (ten mi nakonec do cíle utekl) a Tina si ochočila celou skupinu :-)

Měla jsem skvělou společnost na trati, díky které jsem se dost dobře bavila a ještě přišla k těmhle fotkám z trati. Kluci z Otrokovic a Pacetluk, DÍKY! I za birelly v cíli!


...paní učitelko, zazpíváme si...


jeden vagónek dočasně odpojen

...a nechytil
V cíli nás vyvolali jako mix
Jen výjimečně se dalo (když počasí dovolilo) pokochat výhledem a opravdu se bylo na co dívat.






Zakufrovali jsme s malou skupinkou jen jednou asi 300 metrů, bohužel jsme to zjistili až pod kopcem a návrat do kopce nebyl nic moc :o) Ale aspoň jsme si užili o 600 metrů delší závod než všichni ostatní :o))

Občerstvovačky byly skvěle zásobené (včetně polévky), ale já jsem dal přednost vyzkoušené kombinaci meloun+sůl nebo banán+sůl + zbytek z vlastních zásob. Celkem jsem toho za závod snědl opravdu hodně a pořád nechápu jak může někomu stačit jen láhev s vodou v ruce (i takové jsem potkal). 
Důvěřuj občerstvovačkám a svému sádlu :-)




Zhruba od 50.km mi začalo pořádně docházet a došla mi i voda, takže 3.občerstovačku jsem nedočkavě vyhlížel za každým rohem. Samozřejmě byla až úplně nahoře :o)  Z ní to bylo do cíle už jen 10km, což mě natolik povzbudilo, že jsem na to ještě z posledních sil šlápnul a předběhnul snad 10 lidí.

To už ale sbíhám k Rajnochovicím, přes stromy je vidět vesnice, poslední sešup…. a bác ho – už ležím :o)  Chvilka nepozornosti a hned jsem si ustlal na pravém boku. A to jsem si liboval jak že mi ty seběhy dneska pěkně šly :o)
Chyba, chválit se můžeš až v cíli. 
Po vizuální kontrole jsem ale nic kromě pár odřenin nezjistil, tož valíme do cíle. A taky jsem potvrdil Stínova slova - pokud neteče krev, tak to nebyl pořádný trail :-)  Cílovou pásku protínám v čase, o kterém se mi ani nezdálo: 7:08:40 a je z toho 26.místo celkově.

Zase nemá foto, běhá moc rychle.



Nedílnou součástí Hostýnské 8 je i večerní program. Jídlo, pití - vidíte ty rozdíly mezi zkušenými a méně zkušenými ultra?



Břišní tance, ohňová show


no a pak jsme poslali děti spát  ...




Hostýnská 8 pro mě nebyl jen samotný závod, ale i to všechno okolo. Prostě skvělá 3-denní společenská událost, kde o zážitky nebyla nouze. Nabil mě pozitivní energií na pořádně dlouho dopředu. Samotná trasa závodu byla jednoznačně ta nejhezčí jakou jsem kdy běžel, i když jsem poslední kopec v duchu několikrát proklel. Už teď se těším na další akci našeho běžeckého kroužku – Goralský maraton.

A shrnutí? Bylo to super! A jsem ULTRA! HURÁ!


Tina, Jana, Jiřík a většina fotek Bára

další fotky

neděle 4. srpna 2013

Potřetí. A naposled?

Seriál Horská výzva vyvrcholil o víkendu posledním závodem v Krkonoších. Předpovědi slibovaly vedro a taky že jo. Naplnila jsem proto batůžek vodou a sebe birellem, oblíkla tričko s krátkým rukávem a bundu jsem nechala doma. S předsevzetím tentokrát nezabloudit vyrážíme s Vláďou v 22:30 na trasu. Nikde žádný sníh, žádné bláto, jsem vůbec na Horské výzvě? Parádní široká cesta, do kopce to je, ale není to žádný zalamovák, zařazuju tedy nejvyšší rychlostní stupeň. Čím víc toho zvládnem, než nastane největší vedro, tím líp.
Tím jsem trochu Vláďu překvapila. Očekával spíš obvyklý pomalý začátek a mírné zrychlení v poslední čtvrtině. Trochu si cestou stěžoval, že ho ta pizza, kterou si dal k večeři, tlačí v žaludku. Nakonec na ni odběhl celý závod, na občerstvovačkách kromě dvou sušenek nic nejedl a jídlo, které měl v batohu donesl zpátky do cíle. Možná je to dobrý tip pro výživové poradce - 68 km v Krkonoších na pizzu 4 druhy sýrů :-)
Jasně, že mi to tempo nevydrželo. Ale zase jsme si mohli vychutnávat krásy Krkonoš. Noční kamenitá stezka, šumění vodopádu (jenom zdálky, nebloudili jsme), svítání na hřebeni, nádherné výhledy. Teplota stoupala, v lese to ale nebylo tak strašné. Jenom ty otevřené prostory byly úmorné.V závěru se mi na kamenité pěšině ve svahu trochu motaly nohy, sjezdovku do cíle jsem ale seběhla rychleji, než kdybych měla obuté lyže :-)
Trochu jsme si odpočinuli, najedli se. Vláďa a Pavlína s Pavlou museli jet domů, byla jsem tedy pověřena převzetím případných cen. Holky byly v celkovém hodnocení třetí, my jsme asi taky měli bednu jistou, po dvou závodech jsme byli čtvrtí a druhá a třetí dvojice nestartovaly. Přetrpěla jsem nekonečné horké odpoledne, koncerty, trochu se zavodnila, nechala si namasírovat záda.
Holkám jsem cenu převzala, vyhlašování kategorie mix mě ale trochu překvapilo. Na druhém místě vyhlásili tým, na který jsme po dvou závodech ztráceli asi 80 bodů a v třetím závodě nenastoupil v původním složení (nemohl získat další body) a na třetím tým s 325 body. My jsme měli už po dvou závodech 320. Nějak se mi to nezdálo, zaběhli jsme celkem dobře, podle mého názoru by to mělo být za víc než 100 bodů. Zeptala jsem se tedy pořadatele, zda někde nedošlo k chybě.
"Podíváme se na to po vyhlášení."
Po vyhlášení se jdu zeptat znovu.
"Teď nemám čas, musím vyplácet peníze. A ani nemám ten soubor. Kteří jste byli?"
Jak to asi tak mám vědět, výsledky nikde nevyvěšují, spíkr v cíli hlásil jenom: dobíhá další dvojice.
"Výsledky jsou na internetu"
Taky dobrý. No nic, domluvili jsme se s J.W., polovinou týmu vyhlášeného na druhém místě. Říkal, že si taký myslí, že to mělo být jinak a že by jej netěšilo mít doma trofej, která možná patří někomu jinému. Mám tedy ceny za druhé místo podmíněně u sebe, až pořadatelé zveřejní výsledky, buď si je necháme, nebo pošleme dál, nemáme to k sobě daleko :-)

Celkově hodnotím seriál Horské výzvy jako pěkný zážitek, pokud byste si to chtěli prožít taky, Vláďa hledá na příští rok parťačku :-)

http://connect.garmin.com/activity/353457390