YES!

Mám v botě kamínek, říká Dano na startu.
Kašli na něj, je to jenom 42 km, to nemá cenu vytahovat :-)
Máte pravdu, stejně je malý.
(v cíli byl třetí)

V Jeseníkách se mi líbí. V Jeseníkách se mi líbí i po letošní Horské výzvě. Ono taky v srpnu se dá předpokládat o něco míň sněhu, že  :-) A Jesenický maraton jsem absolvovala už dvakrát, tak že vím, do čeho jdu. Ne jako prvoběžci. Já vím, že cesta autobusem ze Skřítku do Ramzové trvá hodinu a že je tomu třeba přizpůsobit pitný režim :-)

Organizaci mají pořadatelé rok od roku lépe zvládnutou. Registrace probíhá ve svižném tempu, drobný zádrhel, kdy nemohli najít obálku s mým jménem vyřešili rychle a elegantně. Startuju tedy s číslem 166.
Na startu je spousta známých, ani se se všema nestihnu pozdravit a vyrážíme. Chrti jdou dopředu, ví, že za chvilku bude Vražedný potok a to je jediné problematické místo na trati, kde vzniká špunt. Já se ovšem nenechám vyprovokovat, nikam nespěchám, limit je 6,5 hodiny. Zkusím takový malý testík, jestli to zvládnu stejně rychle jako vloni. (Nakonec mi to asi o půl minuty nevyšlo, ale za to může počasí. Loni byla mlha a letos byly výhledy :-))

Na Šerák je to v mém podání asi hoďka, pak ještě kousek do kopce na Keprník a dolů na ČHsedlo. Tady někde se mi vloni složil k nohám kolega běžec. Jako bych to přivolala. Ležím na zemi. No nic, vstávám a běžím dál. Ještě se mi to cestou do cíle stane dvakrát. Asi se budu muset přihlásit na kurz běhání v INOVech. Koupila jsem si nové na H8 a jsou nějaké nezvykle široké. Anebo je to nohama?

Úsek cesty ze sedla nahoru na Švýcárnu je moc pěkný, užívám si relativní samoty, vím, co mě čeká. Je pěkně, cesta Švýcárna - Praděd - Ovčárna je plná. Turisti s hůlkama, rodiče s dětma, psi, cyklisti, koloběžkáři. Vešli jsme se všichni. Z Ovčárny na Vysokou holi už takové davy nejdou, přesto ale na naprosto nesjízdném chodníku potkávám mladý pár. Nesou kočárek a každý na zádech jedno dítě. (Kove říkal, že když běžel on, šli nahoru. Třeba si to užili :-))

Závěrečný úsek na Skřítek považuju za nejhezčí. Pěšinka po hřebeni, nádhera, letos dokonce vítr do zad. Občas na pár kroků přecházím do chůze. No a samozřejmě, že mě načapal fotograf.
Rozběhni se. Vidíš, jde to.
Jasně, co bych neudělala pro fotografa. Doufám, že tu fotku někdy uvidím :-)

Poslední občerstvovačka na Jelení studánce a je to tady. Ztracené kameny. Odtud je to fakt už jenom dolů. A kousek. Přeběh silnice za asistence policie a cíl. Teplá sprcha, guláš, pivo a můžeme domů :-)

A za rok třeba zase.