Dilema

Magdi, asi máme problém, píšu parťačce v pondělí před B7. Mám teplotu 38,2. Snažím se s tím bojovat, dám ti ještě vědět.

Je fakt, že první varování přišlo už o víkendu na orienťáku. Už v sobotu mě pobolívala hlava a v neděli mě vůbec nebavilo běžet. A pětihodinová cesta domů člověku taky zrovna nepřidá.

Magda začne v duchu probírat možné náhradníky, já se jdu válet. Věřím v samouzdravovací schopnost lidského těla, tak jej zatím nechávám bojovat bez přispění chemie. Zvýšenou teplotu jsem měla naposledy před 15 lety, je to pro mě nezvyklý pocit vydávat takové teplo. Možná by se to dalo nějak využívat (sušení prádla? smažení vajec? akumulovat na zimu?). Do večera teplota ještě trochu vystoupá, tělo s něčím bojuje ze všech sil. Před usnutím si v hlavě promítám trasu B7, očekávání na startu, svítání na Lysé, ráno na Smrku, radost v cíli...

Nepomáhá to. Začíná to být vážné. Ani za celé úterý jsem se s teplotou pod 38 nedostala. Je čas zvážit pro a proti a učinit rozhodnutí. 

Chci běžet B7? Ano.

Zvládnu to, když se nadopuju práškama? Asi ano.

Budu z toho mít radost? Asi ne.

Bude z toho mít radost Magda? Asi ne, bude na mě neustále čekat.

Bude z toho mít radost moje tělo? Rozhodně ne. Bude muset bojovat na dvou frontách a určitě mi to dá příště vyžrat. A ještě zdaleka není konec sezóny.

To je dilema. B7 je závod dvojic, při závodě jednotlivců to je jednodušší. Prostě buď přijdeš nebo nepřijdeš na start. Ale takhle je třeba parťačce dát šanci sehnat náhradu. 

V úterý večer píšu Magdě, že nejdu a ve středu jdu navštívit svoji lékařku. Její radost, že mě po letech zase vidí, zmizí poté, co jí vylíčím svoje příznaky a vystřídá ji znepokojení. Jednu dobu dokonce uvažuje o tom, že mě pošle do nemocnice. To jsem jí naštěstí rozmluvila, dohodly jsme se na kompromisu. Antibiotika a vyšetření krve. V pondělí si jdu pro výsledek, tak mi držte palce.

A v pátek a sobotu držte palce Magdě, Udělaly nakonec s Pavlou ze dvou rozpadlých dvojic jednu vítěznou. Tak ať si to užijou.