Goralští lazaři na útěku

TOM:

Jóóó, tak jsme to nakonec dali!!!

Vyhlásili jsme válku všem breberkám boreliózním, kotníkům výronovitým, ramenům a nohám pochroumaným a v neděli jsme v silné sestavě opavských běhačů zdolali hory a doly na 1. ročníku Goralského marathonu.

JIŘÍK:

Se vzpomínkou na krásný běžecký víkend v Rajnochovicích se vydáváme tentokrát v plné sestavě na Trojmezí s cílem užít si stejně pohodové 2 dny a stát se Goraly.

Už pěší cesta z Hrčavy na prezentaci dávala tušit, že rovina to v neděli rozhodně nebude :o) Dáváme ale místní, napůl rozlívané pivečko a cesta zpět už byla hned veselejší. Vrcholem večera byla jednoznačně karetní hra „krávy“, kterou nám Jana ochotně vysvětlila a ve které se Tom stal s 80 krávami přeborníkem :o)

Pořadatel to neměl jednoduché, dělal to zjevně poprvé, ale na tak náročnou česko-slovensko-polskou akci to nebylo až tak špatné. Sice zapomněl na náš nocleh v kulturáku na Hrčavě, ale nakonec jsme spali, v nočním dešti chytali vodu do džbánu,  ale po večeři a pivku v místní hospůdce jsme nakonec usnuli všichni. Prý někteří i nahlas, ale já tomu nevěřím :-)

Ubytování v kulturáku bylo přiměřeně studené a dokonce i s menším střešním „vodopádem“, ale nic co by pár hrníčků a 1 váza nespravily :o)  A i přes 2 nejmenované chrápající spoluběžce se vyspat dalo relativně dobře.

Studené bylo i ranní vstávání s rozsáhlou debatou ohledně oblečení na závod. Holky jsme pak poslali mrznout na Trojmezí na start a s Tomem jeli odvézt naši „loď“ do cíle v Polsku. Než jsme dojeli autobusem zpátky, na Trojmezí to už pořádně žilo a sluníčko pěkně hřálo, prostě ideál.

Po pár proslovech, neoficiálním startu na dřevěném hraničním mostu (který pod váhou běžců začal praskat) vystřelili místní Goralové z bambitek a dav se šinul na kopec, kde byl teprve oficiální start, což někteří (včetně mě) nepochopili :o)

JANA:

Že prý šinul, všichni běželi jako o život, protože málokdo pochopil, že je to jenom sranda start :-)

Start byl za všeobecné slávy s hudbou, goralskými střelci a krojovanými divami kolem 10.hodiny, marathonské počasí vyšlo ideálně, nakonec vylezlo i sluníčko, trať většinou blátivá, ale fajná a zajímavá. Trochu nelogicky běželi dohromady i psovodi a pletli se cyklisté, snad to bude příště vychytané. Tedy jestli bude nějaké příště, já si už v půlce říkal co mě to starého kozla vůbec napadlo a na celý marathon jedině s dávkou LSD.

Převýšení bylo opravdu goralské, ale poprali jsme se s ním myslím statečně. Na občerstvovačkách bylo všeho docela dost, až na SŮL !!! Tina měla vyjímečně zase pravdu. Pokud sem náhodou zabrousí někdo z pořadatelů, příště prosím vedle banánů misku se solí!

No a už valíme. Start do kopečka pěkně natáhl startovní pole a po oddělení půlmaratonců už téměř nebylo s kým běžet. Sem tam se někdo ukázal, chvilku jsme se míjeli tam a zpět a pak opět sólo běh. Nejčastěji jsem se tak paradoxně míjel s jedním cyklomaratónistou, který mi vždy z kopce ujel a do kopečka jsem ho docvaknul. Dle jeho slov prý tohle na kole už nikdy, radši to příště poběží než aby musel zase kolo tlačit do takových krpálů :o)  

Trasa byla celkem dobře značená a zafukroval jsem jen jednou 300-400m, asi jsem zrovna čuměl na hodinky a přehlídnul značku :-) Trochu mi ale vadila spousta asfaltu. Prostě na horském běhu bych si představoval daleko daleko méně. Ještě že jsem kvůli bolavému chodidlu zvolil silniční boty-které sice na blátě dost plavaly, ale na betonu jsem je ocenil.

Tak já nevím, byli jsme vůbec na stejném závodě? Tom tam měl moc bláta a Jiřík moc asfaltu :-)

Tak běžím běžím, občas se pokochám krajinou a výhledem, občas v předklonu lapu po dechu v největších kopcích nebo si naopak užívám dlouhé seběhy a najednou jsem na už poslední občerstvovačce, kde mi říkají, že jsem někde okolo 8.-9.místa – to jako fakt?!? No šlak to tref! Měl jsem toho už plné kecky a chtěl zbytek odklusat, ale vidina první desítky mi vlila novou krev do žil.

Toto nadšení mi vydrželo asi 4km než si mě našla – brutální kur…vská křeč do hamstringu jakou za celou dobu běhání nepamatuju, až jsem zařval. Následuje klasika – protahování, masírování, snaha rozchodit, další křeč, a znovu to stejné. Po 5-6 minutách se konečně plynule rozcházím a dá se i lehce běžet.

Snažím se dohnat ztracenou pozici, za což se mi křečí odmění pro změnu pravé lýtko. Očividně kvůli podvědomému odlehčování bolavého levého chodidla přetěžuju to pravé. Už to ale kašlu, do cíle zbývá pár stovek metrů . I s křečí dávám poslední sešup k chatě Ochodzita a probíhám cílem jako 11. celkově v čase 4:07:38.

V cíli už čeká vysmátý Tom, který si k půlmaratonu naložil další 3km zdarma :o) a dává mi první pomoc.

Pro mě to byla závodní premiéra, sice jen půlmaratón, ale dal jsem to a nebyl jsem poslední. Pohled na prdelky spoluběžkyň mi nedovolil úplně se flákat, (jednou na Jesenickém maratonu běžel nějaký chlap pořád za mnou. Když už jsem to nevydržela a zeptala se, proč mě nepředběhne, říkal, že když má před sebou ženský zadek, zdá se mu ten kopec menší :-) dokonce jsem si pro jistotu střihnul menší výlet mimo trasu, abych taky držel basu se zbytkem výpravy a neběžel jen "blbých" 23 km. Jiřík to vzal od podlahy a doběhl na skvělém 11. místě, na to že běžel bez nohy to byl pěkný výkon.

Po zcivilizování oba čekáme s mobilem v ruce v prostoru cíle připraveni pořídit holkám cílovou fotku. Čekání si zkracujeme konzumováním všeho co je po ruce  (meloun, jabko, tatranka, ovčí sýr, gumoví medvídci, piškoty, cola, jonťák,..). Nakonec dobíhají i holky a Tina je dokonce na bedně, skvělá práce! Jana i s černými pasažéry dobíhá také s úsměvem a o to přece jde :o)

 Cíl byl v Polsku v Koniakowě u megachalupy Ochodzita, vyhlášení spojené s místními dožínkami bylo ještě kousek dál v amfiteátru v Istebné a tam ta naše Tina dostala za 3. místo úžasnou blbůstku s jelenama, svatý obrázek a slíbené tričko si vydupala v zákulisí až sama. Příště už víme jak na to.

TINA:

Tak trochu smíšené pocity. Zpočátku jsem se dost těšila na náš první velký společný výběh v tak velkém počtu normálních běžeckých úchylů, ale s přibývajícími komplikacemi boreliemi napadeného ramene mě to nadšení trochu opouštělo.

Prvních 25km dost kopcovitého běhu jsem dokonce uvažovala, že to někde zapíchnu. Nepřišla jsem ale na to, jak se to dělá a kam bych pak šla. Nezbývalo nic jiného, než běžet. No, běžet - ty kopce byly pochodové cvičení, ale dolů se to docela dalo dohnat.

Po cestě jsme si s Janou docela pokecaly, byly pochválené několika statnými, převážně slovenskými běžci, jak nám to pěkně jde a nakonec jsem si to i začala užívat ( stačí malá pochvala od chlapa a už to jde).

Organizace závodu byla podle mého dost zmatená a zbytečně zkomplikovaná množstvím kategorií pohybujících se - cyklomaraton, dog maraton,turistický výlet, maraton, půlmaraton, minimaraton).

Celkově však velká spokojenost, protože JAKÝ SI TO UDĚLÁŠ, TAKOVÝ TO MÁŠ!

Dali jsme pivko a frčeli domů do sprchy, aquapark zdarma jsme vynechali, v autě jsme stejně smrděli všichni stejně :-)

Myslím že víkend se parádně vydařil a za dlouhých zimních večerů bude na co vzpomínat - já minimálně na ty křeče :-)  Pořadatel sliboval na příští rok prodloužení závodu na 70 a více km, tak se nechme překvapit. 

výsledky půlmaraton

výsledky maraton

trasa maraton