Určitě to znáte. Jedete někam na kole/koloběžce a vítr fouká proti vám. V okamžiku, kdy se obrátíte na zpáteční cestu, obrátí se i vítr
Koloběžkou podél celé řeky Opavy jsem nakonec nejela. Musela bych sama, protože když si zbylí dva slibovači přečetli, jak je ta trasa dlouhá, raději se zranili, aby měli výmluvu. Zbabělci. Vždyť to bylo po proudu, tudíž s kopce.
Část trasy jsem už měla projetou od minula, na občerstvovačce jsem navázala kontakt, takže výčepnímu stačí, když mě vidí a už točí, a to jsem ani nejela v klubovém dresu. Udělala jsem zkratku, nejela jsem k pramenům, i tak to ale byla pěkná odpolední vyjížďka.
V sobotu jsem přemluvila k vyjížďce Vaška, říkal ale max.50km a z kopce. Nakonec to bylo skoro 63, ale jelikož jsme sledovali přítok Opavy, řeku Opavici, tak opět samozřejmě jenom dolů.
V neděli už ale nechtěl, k soutoku Opavy s Odrou jsem proto vyrazila sama. Řekla bych nejméně příjemná část. Žádný pořádný sjezd jako v předchozích úsecích, již zmiňovaný protivítr a cyklostezka místy dost kamenitá. Nicméně, soutok dobyt.
Kdybyste chtěli někdo zažít dobrodrůžo, ráda vám udělám kolobko-průvodce.
pátek 3. srpna 2018
pondělí 14. května 2018
Tip pro pořadatele stovek
Naplánujte trasu jenom tak kolem 90-ti km, zbytek ať si každý dobloudí podle toho, na kolik se cítí. Stačí nedat reflexku na každý strom a spousta lidí se hravě na 100 km dostane.
Zúčastnit se Čavisovské stovky jsem se rozhodla asi 24 hodin před startem. Dlouho jsem váhala, nakonec jsem ale neodolala. Je to komorní záležitost, mám to za bukem a hlavně, takový trénink na morál jen tak nevymyslíte: většinu trasy to mám blíž domů než do cíle (chlaďák s pivem, měkká postel ... :-) .
Startuje se v pátek v 8 hodin večer. Přijíždím včas, fasuji startovní tašku a dávám si pivo se známými.
Odstartováno. Kontroluji situaci zezadu podle hesla "chůze je taky důstojný způsob pohybu" a hele, na 16. km mě svižným tempem předbíhá pozdější vítězka ještě s jedním kolegou, takže malé vítězství, na první (tajné) kontrole jsem byla před ní :-).
Na druhé (taky tajné) nám ředitel závodu hlásí, že občerstvovačka je postavená. Tak hurá, jdeme se najíst. Cestou ještě K1 a malou oklikou k O1.
"Jdeme dobře? Fakt musíme jít dolů, abychom šli k rozhledně?"
Jo,jo, zase můžu zamachrovat, že to tady znám :-)
(Občerstvovačky jsou cestou 3 a jsou luxusně vybavené, ten flák uzeného jsem žvýkala ještě další dva kilometry.)
Pokračujeme přes zámek Hradec, naštěstí tam v noci není paní, která vybírá vstupné, vloni na Dni cesty jsem se jí tak tak ubránila. V zámeckém parku potkáváme další bloudivce, přibíhají z kopce téměř v protisměru, buď přehlídli odbočku, nebo si potmě spletli zelenou s modrou. Kontrola je na vyhlídce Bellaria, už na startu jsem všem doporučovala, ať se pořádně rozhlédnou. Říkali sice, že tam budou potmě, ujistila jsem je ale, že tam ani ve dne není vidět nic jiného než stromy :-).
Kdyby se to nešlo v noci, byla by teď skvělá příležitost dát si v Žimrovicích pivo, do O2 je to asi 20 km mimo civilizaci, kolem mé oblíbené Moravice, takhle ale musím zůstat o vodě. U altánku nad Žimrovicema vidím skupinku váhavých kolegů.
"O čem přemýšlíte, jestli jít dál, nebo se vrátit?"
"Kudy dál"
"Po červené"
"Ano, ale kterou cestou, po asfaltce?"
"Jo, po asfaltce"
- výhoda domácího prostředí.
Před odbočkou z červené ke K3 potkávám kolegu, který už mě jednou předbíhal za Jankovcem.
"Jdeš zpátky."
"Určitě? Byl jsem až na Podhradí a žádnou odbočku jsem neviděl."
Je fakt, že ty reflexky jsou za světla vidět mnohem hůř. V noci blýsknou i na dálku nebo za větvema, ale ve dne je člověk musí spíš vytušit - znovu výhoda domácího prostředí ( a taky nastudování trasy předem)
Před O2 je třeba správně vykroužit jediné křížení tratě, je ale dobře označené, tady se nemůže splést nikdo. Tady už máme větší část trasy za sebou (ale pořád to mám ještě blíž domů :-)). Mlha už se rozpouští, za chvíli bude svítit slunko a bude teplo. Na otevřených prostorech skoro až moc.
Na O3 se asi občerstvuju s vítězem padesátky, která startovala ráno. Další kontrolu máme společnou, předběhnou mě ještě nějací další padesátkáři, mezi nimi i Jiřík, myslela jsem, že mě kousek poponese, ale spěchal.
Vypadá to, že už jsme skoro v cíli, ale jěště se nějaké hrbky najdou. Může mi někdo vysvětlit, proč se vždy k údolí něčeho jde do kopce?
U rozcestníku za Zbyslavicema se mě nějací turisté, kteří vidí, že mám mapu, ptají, kudy se dostanou do Klimkovic. Nějakého excelentního myšlení už nejsem schopna a místo Klimkovic je na mapě jenom rozmazaná skvrna, nějak to ale dáváme dohromady. Tak ještě k dálnici a už je to za pár. Když jdu kolem lázní, vidím spoustu chodců s hůlkama, že by kolegové? Ne, ne, to jsou pacienti, ještě že jdou v protisměru, ještě by byli rychlejší. A už vidím Čavisov, už vidím hřiště, už vidím cíl.
Krásně zorganizovaná pohodová stovka, díky všem pořadatelům.
Zúčastnit se Čavisovské stovky jsem se rozhodla asi 24 hodin před startem. Dlouho jsem váhala, nakonec jsem ale neodolala. Je to komorní záležitost, mám to za bukem a hlavně, takový trénink na morál jen tak nevymyslíte: většinu trasy to mám blíž domů než do cíle (chlaďák s pivem, měkká postel ... :-) .
Startuje se v pátek v 8 hodin večer. Přijíždím včas, fasuji startovní tašku a dávám si pivo se známými.
Odstartováno. Kontroluji situaci zezadu podle hesla "chůze je taky důstojný způsob pohybu" a hele, na 16. km mě svižným tempem předbíhá pozdější vítězka ještě s jedním kolegou, takže malé vítězství, na první (tajné) kontrole jsem byla před ní :-).
Na druhé (taky tajné) nám ředitel závodu hlásí, že občerstvovačka je postavená. Tak hurá, jdeme se najíst. Cestou ještě K1 a malou oklikou k O1.
"Jdeme dobře? Fakt musíme jít dolů, abychom šli k rozhledně?"
Jo,jo, zase můžu zamachrovat, že to tady znám :-)
(Občerstvovačky jsou cestou 3 a jsou luxusně vybavené, ten flák uzeného jsem žvýkala ještě další dva kilometry.)
Pokračujeme přes zámek Hradec, naštěstí tam v noci není paní, která vybírá vstupné, vloni na Dni cesty jsem se jí tak tak ubránila. V zámeckém parku potkáváme další bloudivce, přibíhají z kopce téměř v protisměru, buď přehlídli odbočku, nebo si potmě spletli zelenou s modrou. Kontrola je na vyhlídce Bellaria, už na startu jsem všem doporučovala, ať se pořádně rozhlédnou. Říkali sice, že tam budou potmě, ujistila jsem je ale, že tam ani ve dne není vidět nic jiného než stromy :-).
Kdyby se to nešlo v noci, byla by teď skvělá příležitost dát si v Žimrovicích pivo, do O2 je to asi 20 km mimo civilizaci, kolem mé oblíbené Moravice, takhle ale musím zůstat o vodě. U altánku nad Žimrovicema vidím skupinku váhavých kolegů.
"O čem přemýšlíte, jestli jít dál, nebo se vrátit?"
"Kudy dál"
"Po červené"
"Ano, ale kterou cestou, po asfaltce?"
"Jo, po asfaltce"
- výhoda domácího prostředí.
Před odbočkou z červené ke K3 potkávám kolegu, který už mě jednou předbíhal za Jankovcem.
"Jdeš zpátky."
"Určitě? Byl jsem až na Podhradí a žádnou odbočku jsem neviděl."
Je fakt, že ty reflexky jsou za světla vidět mnohem hůř. V noci blýsknou i na dálku nebo za větvema, ale ve dne je člověk musí spíš vytušit - znovu výhoda domácího prostředí ( a taky nastudování trasy předem)
Před O2 je třeba správně vykroužit jediné křížení tratě, je ale dobře označené, tady se nemůže splést nikdo. Tady už máme větší část trasy za sebou (ale pořád to mám ještě blíž domů :-)). Mlha už se rozpouští, za chvíli bude svítit slunko a bude teplo. Na otevřených prostorech skoro až moc.
Na O3 se asi občerstvuju s vítězem padesátky, která startovala ráno. Další kontrolu máme společnou, předběhnou mě ještě nějací další padesátkáři, mezi nimi i Jiřík, myslela jsem, že mě kousek poponese, ale spěchal.
Vypadá to, že už jsme skoro v cíli, ale jěště se nějaké hrbky najdou. Může mi někdo vysvětlit, proč se vždy k údolí něčeho jde do kopce?
U rozcestníku za Zbyslavicema se mě nějací turisté, kteří vidí, že mám mapu, ptají, kudy se dostanou do Klimkovic. Nějakého excelentního myšlení už nejsem schopna a místo Klimkovic je na mapě jenom rozmazaná skvrna, nějak to ale dáváme dohromady. Tak ještě k dálnici a už je to za pár. Když jdu kolem lázní, vidím spoustu chodců s hůlkama, že by kolegové? Ne, ne, to jsou pacienti, ještě že jdou v protisměru, ještě by byli rychlejší. A už vidím Čavisov, už vidím hřiště, už vidím cíl.
Krásně zorganizovaná pohodová stovka, díky všem pořadatelům.
úterý 6. února 2018
Moravice ještě jednou? Plánovat je třeba včas
Jestli někdo lituje, že loni o tuto událost přišel a chtěl by to zkusit letos, jdu do toho. Nejlépe zase v červenci 5. (6., 7. ?) nebo o týden později 14..
Pár lidí se u nás vyspí pohodlně, do chlaďáku se vejde víc než basa piv, možná upeču i nějaké raw cukroví podle receptu 12Honzy :-)
Nebo by si možná ti, co loni skončili předčasně chtěli doběhnout zbytek?
A kdo by měl málo, může si třeba další den dát řeku Opavu (na kolobce:-))
Loňská trasa vypadala takto , pro letošek bych ji trochu upravila, ta Břidličná se nám loni moc nevyvedla, brodění řeky by asi taky šlo vynechat (nebo nějaké přidat :-)). Kde rostou jahody a kde jsou pasti na medvědy si pamatujeme, kopřivy dokážu taky zajistit. Oslavu narozenin asi ne, můžeme ale zkusit přepadnout někoho jiného :-). Myslím, že se s asfaltem můžeme dostat i pod 50%, oficiální časomíra jsou moje hodinky, ale body od Olafa nečekejte :-)
Moravice je dlouhá zhruba 100 km, je to ale po proudu, takže z kopce :-). A těch piv, které vám přibudou do banky :-)
Na vylepšení pitného režimu bychom mohli zapracovat tím, že začneme o trošku dřív, ať v závěru neběžíme kolem zavřených hospod. A mohli bychom přidat i malý bonus.
Ti, kteří nepřežili, už nebudou psát nikdy, jsou zahrabaní na trase :-)
Tak kdyby se vám to hodilo do vašich tréninkových plánů a chtěli jste trochu poznat ten náš konec republiky, dejte vědět, ať můžu začít plánovat naostro. Je to sice až za půl roku, ale znám lidi, co mají kalendář plný už i na příští rok.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)