čtvrtek 9. května 2019

Občas to vyjde

Znáte to. Dám nějaký delší běh nebo něco oběhnu, pak dám v hospodě dvě tři piva a slíbím cokoliv. Jasně, poběžíme tam, tam to oběhnem, tam to seběhnem ..., tradiční pivní kecy, ale slibem neurazíš, že? Bubovi jsem ale věřila od začátku. Když řekl, že se mnou sjede Opavu od pramene k soutoku, museli jsme jenom vybrat vhodný termín. Zvolili jsme začátek května a doufali, že nám vyjde počasí. Jana se rozhodla, že taky pojede s námi, Vašek si naplánoval dovolenou a mohli jsme se začít těšit.
Aniž bychom se nějak domlouvali, vyjeli jsme letos na koloběžce poprvé ve stejný den, už v únoru, takže se zdálo, že příprava proběhne zodpovědně. Potom si Bubo koupil novou koloběžku a zkoušel ji tak důkladně, že skončil s rukou v sádře. Byl ale tolik natěšený na sjezd Opavy, že po sundání sádry jel na kolobce už z nemocnice :-) 
Tak jo, jedeme. Lístky na vlak se nevracejí, dovolená se neruší, už nás straší jenom předpověď počasí.

A je tu pondělí ráno. Naložit do dvou aut čtyři koloběžky a osm lidí a jedeme na Rejvíz, jako trasér jsem zvolila Černou Opavu, Bílá se jet nedá a Střední není tak hezká. K prameni už se autem nesmí, nasedat a jedeme. Devět a půl kilometru a většinou do kopce. Čím výš stoupáme, tím víc je kolem sněhu, na cestě ale naštěstí neleží. Jenom občas nám padají kousky ledu ze stromů na hlavu, ale nás nedostanou, máme přilby. U pramene se občerstvíme, oblíkneme a hurá dolů.





 

Všichni přežili bez úhony, na Ruský hřbitov jsme nikoho odložit nešli. Ve Vrbně se všechny tři (Černá, Bílá a Střední) stékají, dál už to je jenom Opava. Dojeli jsme tam lehce promrzlí a pokračovali dál už trochu horší cestou mezi kalužemi a blátem, zato ale s pěknými výhledy. 


Povrchy se střídají, aby to nebyla nuda, občas se musíme přetlačovat s bojovníky proti kůrovci. Vypadá to, že nebudeme mít za chvíli žádné lesy :-(
Jak si tak jedeme přes Širokou Nivu, potkáváme se s Tomem. Ještě že jsme tam zrovna jeli, vždyť on to jel obráceně :-)


Když zdoláme poslední větší stoupání do Milotic, myslíme už všichni na polívku a přidáváme na tempu. Je to teď přes civilizaci, asi bychom našli nějaké občerstvení, já jsem ale tvrďák, polívka je naplánovaná ve Skrochovicích, tak jedeme do Skrochovic. 


Ubíhá to, jedeme po dobré cyklostezce, dokonce si umyjeme u rybníka koloběžky. Škoda jenom, že dršťkovou už měli jenom jednu poslední, ale zase jsme obsluze rozšířili obzory. Doteď slečna nikdy nečepovala kofolu s pivem.
Teď nastává čas pro důležité rozhodnutí. Dojet až k soutoku s Odrou a vynechat večerní hospodu, nebo zvolit plán B, skončit v Opavě a zbytek dojet druhý den. Hádejte, jak jsme se rozhodli. V Opavě jsme ještě objeli Globus, odevzdali Petra manželce a pak už jenom sprcha a na pivo.



Druhý den jsme jeli už bez Toma a Petra za krásného slunečného počasí. Chvilku to dokonce vypadalo, že už dál nepojede ani Bubo


Do rybníka jsme nespadli ani jsme tam nehodili mobil a banánová pauza byla tentokrát u ptačí pozorovatelny.


Zkoušely jsme s Janou přeměnit žábu na prince, ale neklaplo to.









U soutoku (Opava je ta hezčí, zleva už přitéká Odra) jsme vymysleli, že zajdeme na polívku a pojedeme i zpátky na kolobkách, jenom jinou cestou.



Byl to bezvadný zážitek v bezvadné společnosti.
Koloběžkám zdar!