TOM:
Jóóó, tak jsme to nakonec dali!!!
Vyhlásili jsme válku všem breberkám
boreliózním, kotníkům výronovitým, ramenům a nohám pochroumaným a v neděli jsme
v silné sestavě opavských běhačů zdolali hory a doly na 1. ročníku Goralského
marathonu.
JIŘÍK:
Se vzpomínkou na krásný běžecký víkend v Rajnochovicích se vydáváme
tentokrát v plné sestavě na Trojmezí s cílem užít si stejně pohodové
2 dny a stát se Goraly.
Už pěší cesta z Hrčavy
na prezentaci dávala tušit, že rovina to v neděli rozhodně nebude :o)
Dáváme ale místní, napůl rozlívané pivečko a cesta zpět už byla hned veselejší.
Vrcholem večera byla jednoznačně karetní hra „krávy“, kterou nám Jana ochotně
vysvětlila a ve které se Tom stal s 80 krávami přeborníkem :o)
Pořadatel to neměl jednoduché, dělal to
zjevně poprvé, ale na tak náročnou česko-slovensko-polskou akci to nebylo až
tak špatné. Sice zapomněl na náš nocleh v kulturáku na Hrčavě, ale nakonec jsme
spali, v nočním dešti chytali vodu do džbánu, ale po večeři a pivku v místní hospůdce jsme
nakonec usnuli všichni. Prý někteří i nahlas, ale já tomu nevěřím :-)
Ubytování
v kulturáku bylo přiměřeně studené a dokonce i s menším střešním
„vodopádem“, ale nic co by pár hrníčků a 1 váza nespravily :o) A i přes 2 nejmenované chrápající spoluběžce
se vyspat dalo relativně dobře.
Studené bylo i ranní
vstávání s rozsáhlou debatou ohledně oblečení na závod. Holky jsme pak
poslali mrznout na Trojmezí na start a s Tomem jeli odvézt naši „loď“ do
cíle v Polsku. Než jsme dojeli autobusem zpátky, na Trojmezí to už pořádně žilo
a sluníčko pěkně hřálo, prostě ideál.
Po pár proslovech,
neoficiálním startu na dřevěném hraničním mostu (který pod váhou běžců začal
praskat) vystřelili místní Goralové z bambitek a dav se šinul na kopec,
kde byl teprve oficiální start, což někteří (včetně mě) nepochopili :o)
JANA:
Že prý šinul, všichni běželi jako o život, protože málokdo
pochopil, že je to jenom sranda start :-)
Start byl za všeobecné slávy s hudbou,
goralskými střelci a krojovanými divami kolem 10.hodiny, marathonské počasí
vyšlo ideálně, nakonec vylezlo i sluníčko, trať většinou blátivá, ale fajná a
zajímavá. Trochu nelogicky běželi dohromady i psovodi a pletli se cyklisté, snad
to bude příště vychytané. Tedy jestli bude nějaké příště, já si už v půlce
říkal co mě to starého kozla vůbec napadlo a na celý marathon jedině s dávkou
LSD.
Převýšení bylo opravdu goralské, ale
poprali jsme se s ním myslím statečně. Na občerstvovačkách bylo všeho docela
dost, až na SŮL !!! Tina měla vyjímečně zase pravdu. Pokud sem náhodou zabrousí
někdo z pořadatelů, příště prosím vedle banánů misku se solí!
No a už valíme. Start
do kopečka pěkně natáhl startovní pole a po oddělení půlmaratonců už téměř
nebylo s kým běžet. Sem tam se někdo ukázal, chvilku jsme se míjeli tam a
zpět a pak opět sólo běh. Nejčastěji jsem se tak paradoxně míjel s jedním
cyklomaratónistou, který mi vždy z kopce ujel a do kopečka jsem ho
docvaknul. Dle jeho slov prý tohle na kole už nikdy, radši to příště poběží než
aby musel zase kolo tlačit do takových krpálů :o)
Trasa byla celkem dobře
značená a zafukroval jsem jen jednou 300-400m, asi jsem zrovna čuměl na hodinky
a přehlídnul značku :-) Trochu mi ale vadila spousta asfaltu. Prostě na horském
běhu bych si představoval daleko daleko méně. Ještě že jsem kvůli bolavému
chodidlu zvolil silniční boty-které sice na blátě dost plavaly, ale na betonu
jsem je ocenil.
Tak já nevím, byli jsme vůbec na stejném závodě? Tom tam měl moc
bláta a Jiřík moc asfaltu :-)
Tak běžím běžím, občas
se pokochám krajinou a výhledem, občas v předklonu lapu po dechu
v největších kopcích nebo si naopak užívám dlouhé seběhy a najednou jsem
na už poslední občerstvovačce, kde mi říkají, že jsem někde okolo 8.-9.místa –
to jako fakt?!? No šlak to tref! Měl jsem toho už plné kecky a chtěl zbytek
odklusat, ale vidina první desítky mi vlila novou krev do žil.
Toto nadšení mi
vydrželo asi 4km než si mě našla – brutální kur…vská křeč do hamstringu jakou
za celou dobu běhání nepamatuju, až jsem zařval. Následuje klasika –
protahování, masírování, snaha rozchodit, další křeč, a znovu to stejné. Po 5-6
minutách se konečně plynule rozcházím a dá se i lehce běžet.
Snažím se dohnat
ztracenou pozici, za což se mi křečí odmění pro změnu pravé lýtko. Očividně
kvůli podvědomému odlehčování bolavého levého chodidla přetěžuju to pravé. Už to
ale kašlu, do cíle zbývá pár stovek metrů . I s křečí dávám poslední sešup
k chatě Ochodzita a probíhám cílem jako 11. celkově v čase 4:07:38.
V cíli už čeká
vysmátý Tom, který si k půlmaratonu naložil další 3km zdarma :o) a dává mi
první pomoc.
Pro mě to byla závodní premiéra, sice jen půlmaratón, ale dal jsem
to a nebyl jsem poslední. Pohled na prdelky spoluběžkyň mi nedovolil úplně se
flákat, (jednou na
Jesenickém maratonu běžel nějaký chlap pořád za mnou. Když už jsem to
nevydržela a zeptala se, proč mě nepředběhne, říkal, že když má před sebou
ženský zadek, zdá se mu ten kopec menší :-) dokonce jsem si pro jistotu střihnul menší výlet mimo trasu, abych
taky držel basu se zbytkem výpravy a neběžel jen "blbých" 23 km.
Jiřík to vzal od podlahy a doběhl na skvělém 11. místě, na to že běžel bez nohy
to byl pěkný výkon.
Po zcivilizování oba
čekáme s mobilem v ruce v prostoru cíle připraveni pořídit
holkám cílovou fotku. Čekání si zkracujeme konzumováním všeho co je po
ruce (meloun, jabko, tatranka, ovčí sýr,
gumoví medvídci, piškoty, cola, jonťák,..). Nakonec dobíhají i holky a Tina je
dokonce na bedně, skvělá práce! Jana i s černými pasažéry dobíhá také
s úsměvem a o to přece jde :o)
Cíl byl v Polsku v Koniakowě u megachalupy Ochodzita, vyhlášení
spojené s místními dožínkami bylo ještě kousek dál v amfiteátru v Istebné a tam
ta naše Tina dostala za 3. místo úžasnou blbůstku s jelenama, svatý obrázek a
slíbené tričko si vydupala v zákulisí až sama. Příště už víme jak na to.
TINA:
Tak trochu smíšené pocity. Zpočátku jsem
se dost těšila na náš první velký společný výběh v tak velkém počtu normálních
běžeckých úchylů, ale s přibývajícími komplikacemi boreliemi napadeného ramene
mě to nadšení trochu opouštělo.
Prvních 25km dost kopcovitého běhu jsem
dokonce uvažovala, že to někde zapíchnu. Nepřišla jsem ale na to, jak se to
dělá a kam bych pak šla. Nezbývalo nic jiného, než běžet. No, běžet - ty kopce
byly pochodové cvičení, ale dolů se to docela dalo dohnat.
Po cestě jsme si s Janou docela
pokecaly, byly pochválené několika statnými, převážně slovenskými běžci, jak
nám to pěkně jde a nakonec jsem si to i začala užívat ( stačí malá pochvala od
chlapa a už to jde).
Organizace závodu byla podle mého dost
zmatená a zbytečně zkomplikovaná množstvím kategorií pohybujících se -
cyklomaraton, dog maraton,turistický výlet, maraton, půlmaraton, minimaraton).
Celkově však velká spokojenost, protože
JAKÝ SI TO UDĚLÁŠ, TAKOVÝ TO MÁŠ!
Dali jsme pivko a frčeli domů do sprchy,
aquapark zdarma jsme vynechali, v autě jsme stejně smrděli všichni stejně :-)
Myslím že víkend se
parádně vydařil a za dlouhých zimních večerů bude na co vzpomínat - já
minimálně na ty křeče :-) Pořadatel
sliboval na příští rok prodloužení závodu na 70 a více km, tak se nechme
překvapit.