úterý 22. července 2014

MALÝ ŠTRBSKÝ MARATÓN

Osm statečných

    Tak jsem konečně v reprezentaci!
Nebojte, není to doopravdy! To jen 8 odvážných občanů naší malé vesnice Štěpánkovice bylo vysláno do družební vesnice Štrba v Tatrách, aby se zúčastnili tamnějšího 37. ročníku MALÉHO ŠTRBSKÉHO MARATÓNU s mezinárodní účastí.
Štrba z pohledu od Šuňavy


Obec nám půjčila na cestu tohohle hasičského krasavce!¨
Náš pokojíček
Po ubytování ve škole jsme se šli zaregistrovat a předat "družební pozornosti. Pak už je předzávodní pivko a hajdy do spacáku.
Koláče prý chutnaly!

Ráno po rozcvičce, snídani a módní přehlídce jsme se rozběhli za zvuku cimbálovky po dvou trasách - 10 a 31,7km poznávat krásy podtatranského kraje. 
Rozcvička
Nejzajímavější to bylo v Liptovskej Tepličke, což je cikánská osada. Krajnice byly lemovány malými snědými fanoušky, kteří si chtěli všichni plácnout a nabízeli z podivných kelímků vodu.Byli mílí a když jsem probíhala kolem, skandovali: "Těta do toho, nebojte sa nikoho!" Do vody jsem nešla a plácala jsem si se všemi. Proti žloutence jsem očkovaná.
Na otočce stála obří ovečka se zvoncem a nás čekala 2., ta těžší půlka. Slunko pralo jak o život a ty skopce se přeměnily v kopce. Uf!
 V cílovém kopci jsem ještě předběhla jednu soupeřku v mé kategorii a byla jsem ráda, že to mám za sebou.
Všichni naši  doběhli ve zdraví a tak jsme mohli jít spokojeně fandit Němcům do hospody na hřišti.
Ráno jsme místo rozcvičky vyskotačili na Kriváň 
Vrcholové družstvo

a v bouřce a krupobití se vrátili dolů, abychom mohli večírkovat s místními organizátory maratonu.
V pondělí pak už jenom regenerace na Solisku a v Bešeňové a zpátky domů.

Byl to takový neplánovaný, ale moc hezký výlet. Kdo pojede příště s námi?
PS: Romanovi velký dík za nádherné fotky.





pondělí 7. července 2014

Až se léto zeptá, co jsi dělal v zimě?

může Jiřík s klidným svědomím odpovědět: neflákal jsem se. A výsledky se dostavují :-)


GORAL ultra

Minulou sobotu se konal na Trojmezí (CZ-SK-PL)  


povedený běžecký podnik s názvem Goralský maraton , kde bylo možno zvolit mezi různě dlouhými distancemi (7, 26, 50, 73, 93).
Loni jsme tady s naším běžeckým kroužkem absolvovali maraton, tak jsem letos chtěl zkusit něco delšího a vybral si nejdelší nabízenou trať (93km / 3822m+). Původně jsme měli vyrazit ve dvou, ale spoluběžec Radim si na Olomouckém půlmaratonu uhnal rýmičku, tak jsem jel nakonec sám.
Říkal jsem si, že když mám budík na 03:00, tak nemá cenu ani brát stan a přespal v autě přímo na louce u startu, kde vyrostlo stanové městečko – příště si i na těch pár hodin ale stan vezmu, protože ráno jsem z auta vylezl víc rozlámaný než jsem do něj večer vlezl.  
Kuriozitou bylo, že pořadatel nabízel zdarma možnost přespat na čerstvém seně jako správný Goral J  


se divím, žes tu nabídku nevyužil, když bylo to seno tak pěkně vybavené :-)

Ve 4 ráno jsme ještě za pološera a příjemného chládku vyrazili na trať. Součástí startovního čísla byla i mapa převýšení s označením barvy turistické značky. Takže při každé změně barvy turistické značce jsem předem věděl, jestli přijde kopec nebo seběh – zajímavé a užitečné.  


I když v závěru to už bylo trochu kontraproduktivní, když jsem vědět, že mě za chvíli bude čekat další krpál J  Na startovním čísle bylo i tel.číslo (umístěno zezadu v igelitu) na horskou službu, se kterou měl pořadatel domluven i případný svoz v případě odstoupení ze závodu. Navíc po celou dobu křižovaly mezi závodníky 2 terénní čtyřkolky pro případ pomoci. Za toto palec nahoru.   

Až do cca 10:00 se běželo příjemně, pořád bylo s kým běžet nebo prohodit pár slov, počasíčko parádní. Pak se ale sluníčko rozhodlo, že nám to krapet znepříjemní a začalo svítit víc a víc, až se nakonec udělal totální hic. Pohyb po otevřených loukách a sjezdovkách byl najednou očistec. Ještě že byla trasa prokládána lesními úseky ve stínu a občas trochu foukl větříček. První výšlap na Velkou Raču  



byl ještě jakš takš, ale podruhé už jsem toho měl plné kecky. Slunko pralo tak silně, až mi vyskočila „husí“ kůže a to určitě nemohlo znamenat nic dobrého :o)  S náznakem úpalu/úžehu jsem začal uvažovat, jestli vůbec dokončím a proč si vybírám ultra v červenci J   

Myšlenkový převrat nastal při 2.průběhu přes kontrolu na Velké Rači, kdy mi obsluha sděluje, že jsem zatím celkově na 3.místě, OMG! Čekal jsem, že bych se mohl pohybovat tak okolo 10.-15.místa, ale 3. ?!?  Z boje o přežití se (v mojí hlavě) stává boj o bednu J  Navíc vím, že další chlap(Polák) je asi 2 minuty za mnou. Takže žádné lehárko, do cíle zbývá 28 km - vyliju si na hlavu 3 kelímky vody, lupnu gel a valím, teď to bude chvíli z kopce. Seběhy mi celkem jdou a za půl hoďky dokonce doháním 2. v pořadí. Ten vypadá, že se trápí ještě víc než já. Chvíli spolu běžíme, ale z další občerstvovačky se mu už nechce, tak ho tam nechávám v péči pořadatelů a běžím dál. 

Netrvalo to ale dlouho a došlo i mi, tentokrát pořádná krize na cca 80.km. Hodinky už mám vybité, tak se ptám všech okolo kolik chybí do cíle, protože se mi zdá, že to nějak neubývá J  Závěrečný úsek je totiž společný pro všechny distance a hlavně maratonců je tu najednou plno(startovali až v 10:00). Nasazuju MP3 a jím najednou celý balíček kyselých medvídků v cukru, což mě trochu postavilo na nohy. Tady někde mě předbíhá ten Polák, co byl za mnou, očividně si lépe rozložil síly než já. Běží mu to i v tomhletom závěrečném úseku ještě pořád krásně, radost pohledět.

Před koncem závodu nás ještě stihla i pravá letní osvěžující bouřka, ale to už chybí jen závěrečný kopec do cíle a je to tam – moje první medaile z ultra J  První dva běžci byli navíc z kategorie M1 (mlaďoši), takže jsem nakonec ještě vyhrál kategorii M2.
Když porovnám svoje cílové pocity s těmi na 60.km…..na vlastní kůži jsem se znovu přesvědčil, že stav těla opravdu odpovídá stavu mysli. A to je jeden z největších poznatků, kterého se mi zatím na ultra dostalo.  

V cíli pak měl pořadatel připraven full servis – zelňačka, chleby se sádlem a škvarkama, sladkosti, müsli, coca-cola, voda, ……všeho dostatek i pro ty, dobíhající před časovým limitem. Jediným chybějícím prvkem byla sprcha, ale s tím všichni počítali.

Oproti prvnímu, trochu chaotickému ročníku, pořadatel opravdu zapracoval a připravil skvělou akci v krásném prostředí, kterou mohu každému jen a jen doporučit. No řekněte – na kolika závodech se proběhnete přes 3 státy? J


Jiřík 

úterý 1. července 2014

Rogaine - jiný rozměr ultra, aneb Když parťák zavolá 3

Tentokrát zavolal asi 24 hod před startem MČR v rogainingu. Že nemůže ohnout nohu v koleni a že nějaké 24hodinové běhání po horách je mimo jeho možnosti. Že ho to mrzí, že to chtěl letos se mnou vyhrát, ale bohužel :-( 
Má ale pro mě náhradníka, oddílového kolegu, který byl původně přihlášený do trojice a mohl by ho zastoupit. Tak jo, jdeme do toho, stejně bych už tak narychlo nikoho nesehnala a sama bych jít nemohla. Sbalit věci, nakoupit nějaké dobrůtky a jedu. Nemám to sice daleko, ale večer před přece patří k tomu. Setkání s přáteli, soupeři, pořadateli. 
Kde máš Vláďu? 
Ani nepřijede, jdu s Honzou.
Někteří se snažili narušit moji psychiku tvrzením, že Honza není dobrý mapař, to se ale nakonec ukázalo jako pomluva. Nebo mi ho možná záviděli. Nejenom, že mě neustále chválil, ale taky mi pořád nabízel nějaké jídlo (neznám člověka, který by jedl častěji :-)) a nabíral mi vodu.
Ještě před startem jsem dostala pamětní tričko, prý ať reprezentuju na vyhlášení vítězů. Cha, cha.
Trasu jsme si naplánovali velkoryse, vždycky to můžeme v závěru seškrtat. (Taky že jo)
Počasí taky vyšlo nádherné, výhledy překrásné, zážitky bezvadné, jenom toho medvěda jsme nepotkali. Jenom psy, krávy (ty vypadaly, že poběží s námi), ovce, cyklisty, borůvky, i nějaké houby.

Celkem jsme naběhali/nachodili asi 97 km
nastoupali asi 5000m
asi 1:45 hod prokufřili
asi 1 hodinu strávili v hash house jídlem a převlíkáním
nasbírali 31 kontrol
a 1920 bodů




a slavně zvítězili v naší kategorii (o 30 bodů/jednu kontrolu :-))
(  foto od Máni  )