Babský běh

Tolik ženských pohromadě jsem snad ještě neviděla! Tolik prdelek by Tomík s jiříkem asi nerozchodili! 

Pár chlapů tam sice taky bylo, ale fungovali jako hlídači dětí a  kabelek. Srandovní bylo, když na registraci stáli za čárou a čekali na své lepší polovičky, které trpělivě stály ve frontě na číslo, protože fakt všecky chtěly běhat! 

Trochu se jim to sice snažily znemožnit ty dámy na registraci, ale nakonec bylo odstartováno jen o půl hoďky později.

Začalo se od chůze, pak 2,5 a 5 km a nakonec 10.

Já jsem si tentokrát jako zdravotní  doprovod, po vzoru Renči, vzala 2 sestřičky z ÁRA - Petru a Ivu a pedagogický dohled nad námi měla paní učitelka Lucka.

Holky si svoji první pětku odběhly s grácií a se ctí! Byly úžasné! A ještě jim to i slušelo!

Já vyběhla po nich s cílem zaběhnout aspoň kolem 50 minut. Byl tam hezký mladý vodič Tomáš, tak jsem se ho po startu chtěla držet. Běželo se mi ale docela dobře,tak jsem si řekla, že to zkusím podle Janina hesla: "Nemá cenu šetřit síly. Stejně dojdou!".

Po dvou kolečkách jsem dosprintovala do cíle.

 V cíli jsem se podivovala nad a radovala nad časem tak, že jsem zase nevypla hodinky.

Se zdravotní a pedagogickou podporou jsem si vyběhala 4. místo v kategorii a osobáček na 10km - 48:42!

Moc Vám, holky děkuji!

Dámská jízda

S Tinou je vždycky sranda. Na první autobusové zastávce se začne vysvlíkat. Ale nikdy to nedotáhne do konce.

Že bude  trochu vlhko se dalo čekat. Den předtím zrušili i Silesia bike maraton. Že prý déšť a vítr. Ale v neděli už pršet nemělo. Tak jsem naklikala do mapy trasu (to mi jde, u počítače s lahváčem) a hodila to do éteru. Všichni se vymluvili na rodinu, jenom Tina byla natěšená. Příště jim asi pošlu nějakou light verzi, ať je neodradím.
Když jsme křižovaly potok poprvé, snažila se ho Tina nějak oběhnout (cha, cha zkuste oběhnout potok), ale když jsme jej křížily po čtvrté, vypadala už docela rezignovaně. Je fakt, že jsem tou pěšinkou šla naposledy v parném létě a rozhodně tam nebyly kopřivy po kolena.
Trošku nudy po obyčejné lesní cestě, sem tam kaluž, trošku blátíčka, vůně medvědího česneku, ideální počasí na běh.
Most už postavili, Zbyňo, tentokrát by to už šlo.

Malý zádrhelík nastal v ještě neprozkoumaném úseku. Kousek po náhonu, potom dolů k řece a tam někde bude most. Jaký kousek po náhonu, to jsem šťastně zapomněla. Ale moc jsme to nepřeběhly, byl tam spadlý strom, který nám pokračování znemožnil. Kousek jsme se vrátily a sesunuly se svahem na louku.

Louka byla nádherná. Rozkvetlá, tráva do půl stehen, voda po kotníky. Takovou nádheru je třeba řádně vychutnat, proběhly jsme ji tedy při hledání mostu několikrát. Tina už žádnou vodu neobíhala.

Most jsme nakonec našly a tak si Tina mohla zaslouženě užít Lovecký chodník. Když jsme se blížily k Hradci, říkala něco o Birellu. Vyvedla jsem ji ale z omylu, neběžíme až k hospodě, šup dolů a přes Mariánské louky na Hanuši .-). Nebyl Birell. byly sušenky (výborné). A z Hanuše už je vidět Opava a kdo ví, kde jsou Štěpánkovice, může je skoro vidět taky :-)

Mapa

• +
• -

Bing

Map

Vrstvy

2 miles2 km

© 2013 Nokia© 2014 Microsoft Corporation

Už je náš. aneb Jiříkova první

Už koncem loňského roku mě napadlo, že by bylo fajn střihnout si něco delšího a zažít tak zase něco nepoznaného a konečně vědět, o čem že to všichni mluví :o)   Prosincový Partyzánský oběh Prahy se pak natolik povedl, že jsem měl jasno – bude to nějaká „horská“ stovka a pokud možno někde poblíž. Los tedy padnul na Jesenickou 100, kterou máme skoro za rohem a navíc byla až v květnu a zůstal tak prostor pro „doladění formy“ :o)

Na poslední chvíli se ke mně přidala i naše ultraJana, která se týden předtím byla rozklusat na Perunovi, což se nakonec neukázalo jako optimální varianta. 

Vyrážíme z Opavy poměrně brzy, aby byl čas se aklimatizovat a ještě si trochu poležet než ve 23:00 vyrazíme vstříc noci. Hned se seznamuju s dalšími „úchyly“, např. Lukášem (pořadatel Hostýnské 8), jeho parťákem Markem nebo Jirkou Helleším (pancha-runner.blogspot.cz). Seznamovací panák slivovice před takovou akcí mě trochu překvapil, ale přece nepohrdnu pravou domácí :o)   

Po chvilce povalování v tělocvičně se konečně začínáme balit a stěhujeme se na start. Ve 23:00 je odstartováno a moje zatím nejdelší běžecká turistika může začít :o)

Hned po startu se chytám skupinky cca 6-10 lidí a víceméně ve stejném složení běžíme až do Branné k Mariánskému pramenu, kde probíhalo hromadné doplňování vody. Výhodou skupiny je, že se dá pořád s někým bavit, máme rychlejší tempo a taky se vůbec nemusím dívat do mapy. Nevýhodou pak je, že jsme 3x kufrovali, když jsme slepě běželi za prvním, protože měl GPS navigaci. Ale jak se říká – víc kilometrů = víc zábavy :o)

Bohužel jsem se ale nechal tímto pohodlným „mapováním“ natolik strhnout, že běžím za skupinou i v Branné, což byla asi největší chyba. Minuli jsme totiž (asi o 150 metrů) tajnou kontrolu a všichni si tak připsali 30 trestných minut L  Špatně tam ale odbočilo tolik lidí, že pořadatel k tomu dokonce vydal i dlouhé oficiální vyjádření. Od té doby jsem se už díval do mapy na každé křižovatce bez ohledu na to, kam běží ti přede mnou a aspoň mám pořádné ponaučení pro příště :o) 

První krize přichází za svítání při stoupání z Ramzové na Obří skály. Tady to ještě přebíjím kombinací gel+hroznový cukr, což na chvíli pomáhá. Nějakou dobu ještě běžím s Lukášem, Markem a dalšími, ale od Vřesové studánky už je to většinou sólo běh. Krásných výhledů si ani moc neužívám, protože fičí poměrně silný vítr. Valím až na Švýcárnu, kde už prý budeme mít za sebou většinu kopců. Tady už nastupuje další krize, kterou přebíjím kombinací gel+mp3 s nabušeným playlistem :o)   Hudba jakoby nabourala stereotyp a únava se hned zdá zase trochu menší. Takže to rozbíhám a takovým nějakým indiánským během dorážím až na Skřítek, kde je 2.tajná kontrola. Lupnu banán a prohodím pár slov s obsluhou, od které se dozvídám, že mě čeká posledních 20km jen a jen z kopce :o)  

Po cca 20 minutách mě seběhne mladý klučina z Humpolce, se kterým běžím až skoro do Šumperka, kde mi frnknul. Ale aspoň ta nudná asfaltová pasáž (+ještě 1 kopec) při konverzaci rychle utekly. Závěrečný asfaltový běh přes Šumperk už tak zábavný nebyl, protože mě začala fest bolet holeň a pata, ale chápu, že někudy se do cíle dostat musíme.  

Po 13 hodinách a 38 minutách dobíhám do tělocvičny, kde je cíl dnešního putování. Jako správný turista dostávám diplom, posléze i polívku a pivo a pak se konečně dostavuje i euforie z dokončení. Únava je rázem snesitelnější, nohy hned bolí o něco méně a tráva se zdá být zase trochu zelenější…....no a samozřejmě se pořád na všechny culím, prostě endorfinky, však to znáte :o)   

Sotva prohodím pár slov s dalšími v cíli, tak už je tady Jana – to teda koukám, musela to pořádně napálit! Vzápětí se ale dozvídám, že si chtěla užít jen tu noční část a pak už ji to moc nebavilo, tak šla radši na autobus :o))

Jesenická 100 byla moje první stovka a už teď vím, že určitě ne poslední. Užil jsem si to opravdu maximálně se vším všudy a proto jdu hned prohledat web a přihlásit se na další „šílenost“ J

Jiřík 

PS: 

1. "Rozklusat se" na Perunovi byl dobrý nápad, protože tam bylo moc hezky.

2. Už při přihlašování jsem říkala, že si potřebuju odpočinout a Jeseníky jsou na to nejlepší. A na Červenohorském sedle jsem už byla odpočinutá dost :-)

3. A hlavně, přece bych si nenechala ujít pohled na prvostovkaře, ze kterého stříkaly endorfiny na všechny strany. Jako malé děcko pod vánočním stromečkem :-)

jana

Debil!

Tady už to někde musí být. Kdyby nebyla taková mlha, tak už určitě vidím cílový oblouk. Jo, je to tady, jsem v cíli. Úkol splněn, do limitu zbývá ještě téměř hodina. 

Když jsem se kdysi dávno na Peruna hlásila, byla to sranda. Jak taky jinak v teple u počítače. A o takových věcech se ani moc přemýšlet nesmí, limit účastníků se obvykle velmi rychle naplní. Přihlásit, zaplatit a dál o tom nepřemýšlet. Už tehdy bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. A pořadatelé (nebo ochranáří) ještě pár dní před startem přitvrdili, že prý musíme obejít nějaké tetřevy, nebo co. No tak je obejdeme, přece je nebudeme plašit, nám přece na nějaké stovce metrů nastoupaných navíc nesejde.

I počasí vyšlo pořadatelům bezvadné. Teplota lehce nad nulou, déšť, mlha. A protože pršelo už i v týdnu před závodem, vypadaly podle toho i cesty. Jasně, že jsem trochu bláta ochutnala :-)

Nahoru, dolů, asfaltu minimum, kameny, tráva, bláto. Cestou i korytem potoka, sjezdovkou nahoru, blátivým skluzem dolů. Pěkně vybraná a perfektně značená trasa,  na odbočkách a občerstvovačkách zmrzlí, ale ochotní a usměvaví pořadatelé. Tento závod můžu jen chválit a doporučit.

Mapa

• +
• -

Bing

Map

Vrstvy

1 miles1 km

© 2013 Nokia© 2014 Microsoft Corporation

Trvalo mi to trochu déle než vítězům, ale jsem v cíli!

Jídlo, pití a věci ze startu jsou tam v chatě, ukazuje mi pořadatelka. Suché věci jsem si nahoru neposílala,stejně bych se neuměla převlíct, ruce mám jako hrábě a na guláš nemám chuť. Něco mi ale říká, že bych do chaty jít měla. Je tam teplo a narváno. A k jídlu není guláš, ale bramboračka. Tu bych si docela dala. Jak to ale provést. Lístek na jídlo sice mám, ale spolu s mobilem v igeliťáku a zastrčený v kapsičce batohu. Když budu čekat, než mi rozmrznou ruce, chatu zavřou. Nakonec za pomoci známého lístek spatří světlo světa a je proměněn na polívku. A teď rychle dolů, kluci už budou v hospodě přečajovaní. Rozbíhám se sjezdovkou dolů.

DEBIL!

Jasně, že moje nutkání jít do chaty bylo na místě. Měla jsem tam vrátit čip! Otáčím se a vracím se zpátky nahoru. Ještě že jsem se zarazila relativně brzy. Přidávám si tak jenom asi 40 výškových metrů. Na tázavé pohledy proti mě jdoucích závodníků říkám různé vtipné hlášky jako: vyklusávám, dávám si to ještě jednou...

Na druhý pokus už seběhnu sjezdovku celou, vytáhnu kluky z hospody a jedeme domů. Cestou vedeme odbornou debatu, jestli je lepší vana, sprcha, nebo rovnou sauna