Vzdát se je horší než být poražen

To takhle jednou v mejlu pozvánka, že se mám jít proběhnout do Jeseníků. Se strachem pozvání přijímám, se strachem z běžců vytrvalců, a domluva je na světě.

Ještě na parkovišti u Skřítku je legrace. Já se aspoň bavím. V 10.hodin vybíháme s tím, že za šest hodin jsme zpátky. A Jarka má klíče od auta. Radim vede skupinku čtyř běžců. Úsměv je na všech tvářích. Na kopečku, kde jsem prvně v životě, koukám jako vorvaň, krása. A hned fotka. 

A běžíme dál. Už po zvlněném vršku Jeseníků. Jana za námi pomalým tempem ( byl jsem upozorněn, že Jana je jedna z nejlepších), je jasné, že dnes není v pohodě a svou plnou běžeckou fyzičku mi předvede až na Perunovi :-(. 

Jirka a Radim si stále svým kamziččím během užívají Jeseníky, Jana na Praděd neběží a moje maličkost rve udávané Jirkovo tempo. Můj Rockyho sprint na vrchol Pradědu se vzpřímenýma rukama nad hlovou vyvolává ještě v těchto chvílích obrovskou radost. Nechal mě. Díky Jirko.

Na Švýcárně Jana zvažuje zkrácení trasy, ale na náš popud jde bojovat dle plánu. A nelituje. Nejhezčí část odpoledene je před námi. Asi 5km seběh dolů do Kout je perfektní. Já, bez strachu a s úctou, poprvé pouštím své nohy do plné rychlosti dolů, opravdu pouštím. Paráda. 

Dalších deset kilometrů je kritických pro všechny. Mě asfalt v Jeseníkách opravdu nebere, Radima a Jirku nebere chůze a Janu zase bere žaludek. 

Čas se upravuje dle zpomalení a volá se Jarce, že u auta budeme později. Když poznám napojení na trasu z týdne před tím (horská výzva) vím, že už jsou zase jenom stezky a hory, rozbíhám se a "doháním" Jirku u Jelení studánky. Počkáme, a když už jsme zase všichni čtyři, začne pršet. Začne mi být zima a rozbíhám se s omluvou. Dolů běžím s Jirkou. K autu dorazíme minutu po Jarce. A po šesti hodinách a třicetišesti minutách. A čekáme. 

Perfektní výběh. Díky. Petr.