Cítím, jak mi při každém kroku žaludek stoupá výš a výš. Musím na chvíli přejít do kroku a rozdýchat to. A to už jsme na rovině a vítr se proti mému očekávání neobrátil a fouká nám do zad. Sice trochu prší, ale už to máme za pár a bunda z Lídlu to jistí. Do kopce to bylo horší. Když žaludek odmítá přijímat, tak potom chybí síla.
No, neměli to se mnou jednoduché, ještěže bylo celkem pěkně.
Jiřík se sice snaží, pořád mi něco nabízí: chceš datle? chceš gumídky? chceš ... ani už nevím co, ale už jen představa, že bych měla něco sníst vyvolává hrůzu. Kdo naplánoval takovou (krásnou) trasu, která nejde nijak rozumně zkrátit. Říkám: zaběhni mi na Skřítek pro chlazenou CocaColu, ta by mě mohla trochu srovnat. Nakonec jsem si ji dala, ale ještě to chvilku trvalo.
A tak nám to Radfim krásně naplánoval. V Opavě byl dokonce o 5 minut dřív proti plánu. Na Skřítku se to trochu snažil srovnat, když se nemohl rozhodnout, jest.i si vzít zimní nebo letní elasťáky. Na Ztracené kameny předcházíme nejaké turisty (ještě že mají bágly, jinak by mohli být rychlejší než my, BĚŽCI :-)
Že bude na hřebenovce na Ovčárnu foukat a že tam bude sníh, to mi bylo celkem jasné ale skutečnost předčila moje očekávání. Pěšinka byla naprosto nepoužitelná, protože kde nebyl sníh, byla kaluž, takže jsme většinou kličkovali po trávě. A vítr byl tak silný, že by se mi hodila do batohu cihla. A když už jsem se začala těšit, že seběhnu na Ovčárnu do závětří, přestalo se to líbit mému žaludku. Praděd jsem tedy zbaběle vynechala a běžela rovnou na Švýcárnu studovat mapu. Fakt to nejde nikde rozumně zkrátit, jedině jít stejnou cestou zpět a to se mi moc nelíbí.
Seběh do Koutů je pěkný, jenom mě jímá hrůza při představě, kolik toho budu muset zase nastoupat. No, je to trápení. Nejvíc ale asi pro ostatní, když na mě musí neustále čekat, ale statečně se usmívají. Nedají si říct, že mě tady mají nechat a vrátit se pro mě za týden. Stoupání po asfaltu je nekonečné, ale pánbůh zaplať za něj, terénem bych byla ještě pomalejší. No hurá, už jsme zpátky na pláni. Už jenom nějakých 8 km, a jsme u auta. Všichni včetně psa mě radostně vítají, jsou rádi, že už pojedou domů. To jsem zvědavá, jestli mě ještě někdy vezmou sebou.
Jani, jasně že Tě příště zase vezmem sebou, pro letošek už máš totiž s žaludkem vybráno :o)
OdpovědětVymazatA nabízel jsem Ti ještě čokoládovou tyčinku SHOCK s kofeinem :-)
Jiřík
Jani, jsi statečná. Takový trable se těžko překonávají v závodě, natož v tréninku, kdy dokončit "nemusíš". Ale ono se Ti to úsilí bude pak při závodě hodit :) Moc zdravím :)
OdpovědětVymazatv závodě by to bylo lehčí. Prostě bych na nějaké kontrole řekla pořadatelům, že končím a oni by mě zavezli do cíle :-)
Vymazat