Jizerská ultra sauna

Tak už se mi to konečně taky povedlo. Zařadila jsem se mezi borce, kteří neváhají se cestou vyzvracet, jen když to dopomůže lepšímu umístění. Teda, ne že by mě to nějak zrychlilo, jenom to možná trochu zpomalilo propad. Taky to ale mohlo ještě ten kilák vydržet. Jsem zvědavá, kolik lidí mě ještě předejde, než se doplazím do cíle. I želvě by se to podařilo. Hele, kámen, tady si trochu posedím. Že prý je to na cestu už jenom kousek. Ale jak přesně je definovaný kousek? Konečně cesta. A do cíle už jenom z kopce. Žaludek zkřečovaný na kámen, nemůžu se pořádně nadechnout. A to ještě musím nacvičit úsměv pro fanoušky v cíli, protože mě to přece baví:-) A jsem tady. Kdybych neběžela tak rychle, mohl mi vyjít labužnický cílový čas. Hned mi berou čip a dávají kelímek s vodou. To jsem zvědavá, co s ní budu dělat, žaludek protestuje proti přijímání čehokoliv. No, možná se s ní opláchnu, až se nebudou dívat.

Jdu hledat úschovnu zavazadel. Asi předpokládali, že budu tak hotová, že si stejně nebudu pamatovat, kde jsem batoh nechávala, ta ji pro jistotu přemístili. Pořadatelé jsou ale jasně identifikovatelní a ochotní. Slečna se mě ptá, jestli zvládnu jít po schodech, to musím vypadat dost strašně. Úschovna je nakonec hned vedle sprchy, tak si jdu vystát řadu. Sprcha je jedna jediná pro všechny, zato ale krásně studená, tak jsem se trochu vzpamatovala. Jdu si vyfasovat jídlo a pití. Jenom doufám, že mě nevyloučí z klubu ITB, protože jsem asi vytvořila nový světový rekord v pomalosti pití piva. Ale nakonec jsem to zvládla, to těstoviny se mi nepovedlo dojíst ani za dvě hodiny.

Ve dvou mikinách je mi tak akorát, horší jsou okamžiky, kdy je třeba reprezentovat v klubových barvách, to mám husí kůži a fialové rty.

Dívám se podle dresu, ty běháš s Honzou H.? Já jsem jeho spolubydlící z koleje.

Ten, co s ním splouval kanál? (oblíbená historka z POPu)

Jo, přesně ten.

Svět je malý a o náhody tu není nouze :-)

Jizerský ultratrail hodnotím jako moc pěkný závod. Pěkná a náročná trasa, asfaltu a betonu jenom trochu, dobře značená. Jenom v jednom místě jsem už sahala pro mapu s popisem, poradili mi ale nějací turisté (naštěstí dobře :-)). Výhledy na jedničku, koupání cestou (brod na 10. km), občerstvovačky zásobené, jedna i se sprchou. Pořadatelé milí a ochotní. A počasí? To tomu přidalo ještě víc ultra rozměr. Když budete mít příští rok volný termín, zkuste si :-)

záznam trasy

MUMifikace dokončena, rozejděte se

aneb rada, jak přežít MUM v několika bodech

1. přihlásit se (co nejdřív)
2. zaplatit startovné
3. neodfláknout zimní přípravu (nejlépe si vycvičit nějaký běžecký kroužek :-))
4. nepanikařit při pomyšlení, jaká to je vlastně vzdálenost
5. nenechat se na startu vyprovokovat těmi rychlejšími
6. pít
7. osvěžit se na kontrole
8. mít sebou náhradní boty, nejlépe trochu větší (v horku mi otékaly nohy)
9. nešlapat do rozteklého asfaltu
10. sledovat značení a nezabloudit
11. v terénu zvedat nohy
12. usmívat se a povídat si cestou s ostatními
13. těšit se na další etapu
14. myslet cestou na pivo

a hlavně

15. běžet celý MUM, lépe probíhá zvykání na horko postupně, ne s přestávkama jako miniMUMákům.

Úplně nejhorší variantou se ukázalo běžet jenom sobotní půlmaraton, protože jediný, koho musela po doběhu odvézt sanitka, byl právě půlmaratonec.

a to je všechno :-)

lepší popis zážitků najdete u Martina
fotky a výsledky na stránce závodu

k MUMifikaci připravena?

Nejsem si úplně jistá. Jasně, v lednu je u počítače každý hrdina. Jak se ale přibližuje den D, začínám mít pochybnosti. On začal mít trochu pochybnosti i ten můj. Už je celkem zvyklý, různé 100vky, 24hodinovky, Horské výzvy ho nijak nevyvádějí z míry. Jenom se zeptá, kdy budu zpátky doma (asi aby stihl do chlaďáku doplnit pivo :-)) Tentokrát ale trochu projevil obavy o moje zdraví. Tak jsem jej ujistila, že budu pod oborným lékařským dohledem a protože výzkumníci potřebují vzorky i po poslední etapě, určitě mě nenechají umřít předčasně. A navíc tam budou i zástupci ITB a ti by určitě v nouzi neopustili někoho, kdo myslí na to samé :-)

Stejně si to ale nedokážu představit. Nejsem žádný D.O. a uběhnout za týden 294 km? A jak to mám běžet?  Závodit? (to raději ne). Nebo si to užívat? (aby mě neukamenovali, užívat si je skoro zakázané slovo :-)) 

Možná bych to mohla pojmout jako intervalový trénink. 7 x maraton. Ale nejsem si jistá, jestli udržím tempo alespoň stejné, o zrychlování raději nepřemýšlím. A meziběh? Na pivo? Musím to prokonzultovat s nějakým běžeckým guru.

Ale stejně se těším. Prožít si týdenní (běžeckou) dovolenou ve společnosti stejně postižených bude bezva :-). A užívat si to budu!

Jednou to muselo přijít

Už před rokem, kdy jsem na webu nalezl odkaz na Čavisovskou 100vku, jsem chtěl jít. Strach z tak velké vzdálenosti, a mého mladivstvého věku :-D, mi nedovolil se účastnit. Letos, jsem se přihlásil. Poslal odkaz "kroužku", a mile překvapen, dva se chytli. Jana a Honza. Že Č100 bude týden po Horské výzvě, to nebude problém. To že Jana zaskakovala na HV a jde, motivuje ještě víc. A Jirka zrušil Lazovou 100vku a přidává se k nám, je potěšením. Užijeme si to!

A taky že jo. :-(

Start byl domluvený na 22 hodin. Bo jsme běžci, ne! Chodci šli v 19. Ty doběhneme chvíli po půlnoci :-O. Jirka se stává mým guru, když to tak pěkně propočítal. První jídlo nestihneme, tak ho dostáváme hned na startu. Někteří i s tričkem. Pojíme. Další běžec, ani nepozdraví, a že má v sobotu ještě nějaké povinnosti, vybíhá. To je něco po půl. I dvě děvčata vyšly před námi. Bouchlo 21.50 a my startujeme. Začátek trasy je nám pěkně a srozumitelně vysvětlený, a já jako skorodomácí cestu znám. Jirka ne :-D. Honza v závěsu běží a stíhá (zatím všichni veselí a vtipní). První kopec, jdeme. Kontrola. 

Číslo rozcestníku. Má to být čtyřmístné. Ale nic. Píšem cosi z pravého dolního rohu. A dobře. Jdeme dál. Druhá kontrola. Rybníky. Cyklostezka. Bítov. Utekli jsme Honzovi. Kaplička pod Bítovem. Opíšeme číslo. Fotka.

S Jirkou odlehčujeme aktuální váhu močáku a dobíhá nás světýlko. Že by ty dvě holky? Ne ne. Honza a dozvídáme se, že jsme Bítov obíhali zbytečně a ten kilák máme k dobru. Čekáme na Janu. Už by mohla jít! Kaká? A ouva, ona už asi běžela. Utíkáme  Honzovi. Běžíme, je místy bahýnko a žádné čerstvé stopy. Běžíme špatně? Nebo ostatní běží špatně? Jana musí valit, aby nám utekla . 
Cesta ubíhá, s Jirkou mluvíme o blbostech, že kdybychom mlčeli bylo by lépe. Občas- "hele, čelovka před námi. Ale nic." Nebo- "kam teď. Po hlavní do prava. Na žlutou. A do prava po žluté. To je ale doleva! Běž z druhé strany stromu. Teď je to do prava!!!" Nebo: "Neběžíme moc rychle? Kolik? 5:10min/km. Spomalíme! 5:40. Za chvíli: Neběžíme moc rychle? Kolik? 5:10. Spomalíme!"
Občerstvení už se otvíralo a my byli ještě kus. Za jak dlouho, Jirko?
Už jen chvíli. Jen Hrádek a pak nahoru. Za 40minut jsme tam. Realita - hodinaatřištvrtě. Polívka, čaj, čokoláda a poznáváme Ředitele pochodu. Lukáše. Ten se shání po dvou holkách a nás čtyřech. Holky nemají signál. Já volám Janě a ta je asi do hodinky tady. Byla tam zima. Tak jsme šli dál. S kopce z Jelení po trase Silesii v bahýnku dobíháme tři chodce. Paráda, je asi tři hoďky později od plánu. Dole se máme dostat ze značení silesie na červenou. Už kolem řeky cítím tlak v koleni. V levém. To nééé. Proč? Co se děje? Běžím, jdu, běžím, jdu. Bolí, nebolí, bolí, nebolí. Že by zima? Že by to kolo ve středu? Bolí. Nebolí. Bolí. Nebolí. Tuto skutečnost oznamuji Jirkovi. Není vůbec nadšený, že bude muset využít své tajné (ne)schopnosti mapovat. To že s ním nepoběžím nemá s hrůzou v očích nic společného. Jsme asi na 50km. Zapíná hodinky, dává nové baterky do čelovky a mizí. A mě to s..e! No co. Zdraví je jen jedno. Jdu. 
Jen co odběhne, po svahu zespoda lezou čelovky. Áaaaaa ředitel s kolegy. Menší zkrácení. On může, že, velí tomu. Přidám se k nim. Nakonec Lukáš se přidá ke mně. Jdeme dva. Kecáme, on ještě k tomu sleduje, co se na trati děje. Jsem u zdroje . 

Dvě holky ze startu nejsou před námi, ale kufr a došly do "někde mimo". Zabalily a taxíkem domů. Za chvíli, že Honza je už na Kajlovci, sešel kufrem a vracet se nebude. A nebude ani kilo, psal v SMS. Dojdem další chodce. Dva chlopky a Martu. Prý jde 8 stovku, letos :-O. Jde pěkně, svižně. Prý ji to ale dneska nejde.

 Na Hradci u zámku se se všemi loučím, na kafe nikam nejdu, už bych nevstal. Dolů z kopce zjišťuji stav "kroužkařů" krom Jirky, ten říkal, že telefón nebude brát. Honza je kus předemnou a Jana kousek za mnou. "Tak já půjdu pomalu ať mě dojdeš". Jdu a jdu a nikdo za mnou. Kousek kulhám kousek ne. Kouknu na stromy, na značení zelené a nikde nic. Doprd..e, mobil, turistické trasy a jsem asi kilák špatně. Jakási cestička, jdu po ní. A Jakubčovice jsou moje. U rozcestníku vidím Janu opisující čísla, pŕi míjení potvrzuji konec a na otázku, jestli přepálený start, tak doteť si myslím, že ne! Opisuji svou poslední kontrolu a do papíru píšu 71,5km. :-(
Jednou, a doufám že naposled, to muselo přijít. 

Konec!!!!  :-(

Přijde Marta s klukama. Už taky pochopili, že končím a prý jak se dostanu do Čavisova. Tož, už jsem volal manželce, ať zajde vzbudit švagra a půjčí mu auto ať přijede pro me do Jakubčovic. Tak mu vyrážím naproti. Směr Hlubočec a Pustá Polom. Tak jdu a koukám proti větru na auta jedoucí ke mně. Nic. Auu. Auu. Nic. Auu. 3,6km, zmrzlý a bolavý, zvoní telefón. Slyším: "Hoj. Už jsem tady. Je tu velký komín. Ne není tady hospoda na prodej. Ne není tady obchod. Jsem v Jakubčovicích. Odbočka na Pustou Polom??? V Jakubčovicích nad Odrou. Ouu. Mám jen 8% baterky. Ozvu se Ti!?!"   Příjemné. Volám manželce. " Miláčku, nenadávám Ti, nevyčítám Ti, jen se potřebuji vyvztekat. Tvuj bratříček je asi třicet kilometrů odemě, každý třetí krok mě bolí a ještě k tomu tady stršně fouká ledový vítr a já jsem strašně zmrzlý. Ty petrklíče, co jsem Ti natrhal, jsem vyhodil a kašlu na ně!!!!! Ahoj."
A už se šlo lépe. Pošlu švagrovi SMS, ať počká v Pusté Polomi u kostela. OK. napsal. Jdu a jdu a už vidím Pustou Polom. Vyhrál jsem. Autem do Čavisova. Vzít si tašku a okoupat se z toho neúspěchu. Vy jste došel? Ne? Aha. Pěkné, já bych ani těch 77,5km neušel 

Píše Honza : za patnáct jsem v cíli.
Tak mu napíšu, ať pak napíše, že bude aplaus. Jedu domů, počkat až napíše někdo že je v cíli. Usnu. pak Honza píše, že už jede domů. Už jsem tam. Pokecáme a čekáme na Jirku. Ten si to trochu prodlužuje se svýma mapovýma schopnostma až do Pusté Polomi, asi se nějak dozvěděl, že jsem tam taky byl. "Ještě 4 kiláky a jsem v cíli". S doběhem aplaus. 

Honza jede. Já jsem taky dost nasra.ý, unavený, loučím se s Jirkou a jedu domů. Někdy odpoledne mi pijde SMS od Jany, že už jede domů. Kdyby napsala, že je v cíli, asi bych dostal odvahu jít ji pogratulovat. Má můj obdiv. Taky, snad jednou, budu mít jako ona v těle, někde u srdce asi, zabudovaný nukleární reaktor. 

A poučení? Jednoduché. Ušel jsem B7(97km), Pražskou 100vku(141km), Valachiarun(102km), ale Čavisovskou 100vku ne, protože jsem jí podcenil. Nezáleží kde se jde, ale jak jí člověk vnímá. Od teď vím, že 100km je strašná fuška ať je kdekoli. Koleno už nebolí, bolí jen to vevnitř. Kdybych byl o sto kilometrů dál, nepodlehl bych tak lehkému rozhodnutí skončit!!!!!

Musíme si pomáhat

Už jsem skoro odklikla přihlášku na sobotní orienťák, ale pak jsem si řekla, že raději počkám, ještě je do půlnoci čas. Jde se přece Horská výzva a já jsem věčný náhradník. Koukla jsem na předpověď počasí a na stránky Horské výzvy, abych byla připravena, až mi Petr zavolá, že Tomáš nejde a že potřebuje parťáka. Sněhu bude zase dost, pořadatel ale povolil boty s hřeby a nesmeky a předpověď slibuje krásné počasí.. Takže když mi přišla sms, že opravdu Tomáš nejde, měla jsem to už v hlavě srovnané. Ale nemohla jsem hned nadšeně souhlasit, jsem přece ženská, musím dělat trochu drahoty a nechat se přemlouvat :-) 

Nejvíc se mi líbilo: Tině jsem neříkal, asi by nešla, jde dva týdny nato Lázovou stovku. No nezabili byste ho? To on nás před dvěma dny zbantoval na Čavisovskou 100, která je příští týden! A startovné jsem samozřejmě už zaplatila :-)

Nakonec jsem ale zjistila pravý důvod, proč si za parťáka vybral mě. Můžete hádat. :-)

Počasí se tentokrát opravdu povedlo. V údolí jaro, nahoře sněhu tak akorát, ti vpředu nám už slušně vyšlapali stopu. V noci jasná hvězdná obloha, přes den slunko a teplo.

Trochu jsme měli strach, když jsme museli nad Červenohorským sedlem krosnout dvě sjezdovky. Perfektní ledový manšestr. Pár lidí si to nepánovaně sjelo po břiše dolů (jednoho jsme viděli mizet do údolí na vlastní oči), jiní sjezdovku raději obešli vrchem. Ale my jsme tvrďáci, že. Ale když mi ujížděly nohy i v botách s hřebama, moc veselo mi nebylo.

 Na Pradědu jsme chtěli vzít sebou kolegu, kterého tam parťák nechal, nakonec ale zůstal nahoře.

Do cíle jsme dorazili podle plánu, oba jsme si vylepšili osobák a líbilo se nám.

foto

trasa

jo a Petr už shání parťáka na příště.

Běhat nás baví

Jakožto nadšený běžec, co stále běhá a baví ho to, neustále dělám reklamu tomuto webu :-D

http://video.aktualne.cz/americti-vojaci-nadsene-komentuji-svuj-prujezd-ceskem/r~5054c23cd6ae11e4a4c00025900fea04/

Když se zaměříte na 30 sekundu, bude vše jasné. Hold sláva je sláva.

P.

Den vody

je třeba oslavit stylově. Nejhezčí řeka je Moravice, tak jedeme. Dneska ji nedáme celou, to si necháme až na léto, protentokrát bude stačit úsek od hráze nádrže Kružberk.
Logistiku jsme jakž takž zvládli a s malým spožděním vyjíždíme (někteří si ještě pro jistotu dokupovali papírové kapesníčky, kdyby se z toho pos..li) .

Řidiče posíláme zpátky (telefon na něho znám jenom já :-)) a zatímco turisté míří na prohlídku hráze, my vybíháme po proudu.

Občas nám ti divočáci vpředu utečou, tak si to trochu prodloužíme (brutální orientační běžec J. neudrží ani turistickou značku :-)), občas zaběhneme do slepé uličky, když plánovač trasy zapomene, po které straně řeky vede cesta, občas si přidáme nějaké stoupání, ať neběžíme pořád z kopce, ale alespoň máme fotku u kapličky. 

Jeden z nejhezčích úseků po stezce jsme zvládli beze ztrát

a zasloužíme si občerstvení

Další úsek po stezce už si všichni tak neužívají, asi se projevuje únava. Nikdo se nechce jít podívat ke studánce a na bledule. Jejich chyba, až tudy poběžíme příště, už nepokvetou. Místo turistického chodníku volíme zpevněnou cyklostezku (delší a víc do kopce), no a  závěrečný úsek už máme vyzkoušený, tentokrát jsme se na most trefili.

O kousek trasu zkracujeme, přítel na telefonu už nás čeká, tak už jenou zasloužená odměna a domů.

Moravice je krásná. Hlaste se, kdo ji se mnou v létě běžíte celou, od pramene k soutoku.

fotky jsou Petra

trasa