Pátračka

Ahoj všem Hledám parťáka na první závod v Jeseníkách.Chtěl bych zkusit Longa na 63 km. Viz.http://www.horskavyzva.cz/uploaded/dokumenty/1.long.pdf, nebo odkaz na této stánce. Podobný závod jsem absolvoval v Brně - Brněnský Masakr, kdy jsem dokončil v polovině startovního pole v čase 07:42. Žádné vítězné ambice, jen prostě překonat sám sebe. V případě zájmu - mail:kelly.hrudey@seznam.cz Sportu zdar 
David Řehánek

Počítačové hrdinství

Určitě to znáte. V teploučku u počítače se to kliká. Je 4. ledna a já už jsem se stihla přihlásit na:
Brutus 14.-15.3.
Perun 2.5.
Valašský hrb 30.5.
MUM 28.6.- 4.7.
Jizerský ultra trail 18.7.
24 hodinovka Kladno 1.8.

Ještě bych chtěla stihnout H8, YESenický maraton a nějakou podzimní stovku (Pradědovu?)
A kromě toho nějaké místní běhy, kam není třeba se přihlašovat předem, nějaké orienťáky a akce, na které mě ukecá Jiřík :-)
A kdyby někdo hledal parťáka na 5BV, jsem připravena.
B7 spíše ne, ta se mi až tak nelíbí.
No a ještě nějaké "povinné" akce jako  Kobeřická 20, Silesia Hervis kros, HROB, GEZnO,  ...

A co vy? Kde se potkáme?
Optimismu zdar!

Předsilvestrovský sprint

Ahoj

Jak už NADPIS ukazuje, žádný ultra, natož jen maratón, se nekonal.
V plánu byl výběh s Honzou, Zbyňkem a Radimem. Prej 20km. Je fajn se s někým proběhnout, tak plán byl.
Ovšem, když v šest ráno v posteli manželka chrupká a současně uklízí nádobí z myčky, leknutím málem spadnu z postele. Vedle mě chrupká Artur a můj opatrný krok do kuchyně za zvukem uklízení (poprvé v životě v tak brzkou dobu) a tázavým pohledem zjištuji, že Verča občas přeruší práci a na oko nedává znát bolest střev.
Miláčku co se děje? Nevím!!!! Viróza?
Mám zavolat sestřence?(je porodní bába(ale je mladá)) Nevím!!! Viróza?
Ale já nejdřív posnídám!!!!!!!!!!!!!!
"Mám napsat SMSku?" "Jo napiš." Píšu SMSku, že až se vzbudí, má mě prozvonit, že se chceme na něco zeptat :-D
Verča, když pojídám první, ze dvou chlebů, se postaví a přejde do obýváku. Pochoduje od okna ke dveřím. Když kousnu do druhého chleba, Verča vyřkne onu větu. "VOLEJ!!!!!!!!!!!!!"
Samo, že mám myšlenky jen na zaplněný žalůdek, tak odpovím: Miláčku hned, jen dojím snídani.(vždyť říkala viróza)

Volám, nespí a tak domluvíme, že asi za hodinku pro ní mám přijet. Uvědomím si, že sněžilo. Běžím odklízet sních ze dvorku. Otec mi jde pomoci. ¨Ty někam jedeš?¨ ¨Jo, do frýdku taťko.¨ :-D (malá lež nebolí)

Hotovo a běžím za manželkou. Leží v obýváku na sedačce. Sednu a přijde SMS. Jsem připravena.
Odjíždím.

Jsme zpátky se sestřenkou. Budí se Artík. Jdeme čistit zuby, sestřenka vyšetřuje Verču.
Přicházíme s Artíkem s čistýma zubama a podlamují se mi kolena. ¨JDEME RODIT!!!!!!¨ (tady mám okno, přece jen nejsem na takové informace připraven, odpoledne jdu přece na výběh)

Když jsem si ve své fantazii vytvářel podmínky jízdy do porodnice, když jsem měl jet skrz obec alespoň 120km/hod., všechny semafóry projet na červenou a při zastavení policisty na ně zařvat RODÍME!!!, a s jejich doprovodem s majáčkami a sirénou dojet do porodnice, nepomyslel jsem na sníh. Po vesnicích se nedalo jet víc jak 45, mimo obec jsme jeli ještě pomaleji, senesype, a křižovatky , to jsem byl rád, když byla červená, abych se podíval na Verunku.

Vyjeli jsme z domu v 8:10 hodin. V porodnici jsme byli
kolem 8:45 hodin.
Mikuláš Kostka se narodil 30.12.2014 v 9:35 hodin.

Ano, podle mě to byl sprint.

Pražská 1xx

Pražská 1xx

Byl pátek. Ráno. Věci, krom nabíječky, vysočiny a peněženky, už zabaleny. Splnění takových běžných rodinných povinností, jako odvést synka do školky a rozloučit se, mi přišly strašně milé.

Doma ještě trochu odpočinku, v práci mám volno i v pondělí, a nervozita stoupá větší rychlostí, než jsem čekal. Ženuška mě ráda a dobrovolně odváží do Svinova na Regio vlak, pusinka a už je to všechno na mě :-D.

Nastupuji do vlaku a stevardka mi říká, že nultý vagón je úplně vpředu. Jaké překvapení pro mě. Tak mě jěště čeká procházka celým vlakem až k mašině. Pěkný začátek, si říkám. Orientační běžec, no! 

Cesta fajn ubíhá, trochu mi vadí skupinka asi 20 lidiček, co se mění na sedačkách, jako ponožky ultraběžce, a švitoří, říkám si.

Hurá Praha. Dle domluvy volám Honzovi, a že prý také zrovna přijel na Hlavní, že se setkáme u KFC :-D.

Dobrá, projdu nádraží poprvé, nikde KFC není. Když procházím podruhé, ptám se jakýchsi kluků, „kde najdu KFC?“ ČeskoRusky mi říkají „tu nět!“. Poděkuji a jdu dál (asi taky nejsou odtud). Slečna z Hervisu rozdávající letáčky mi jeden podá (nepoznala Ultraběžce s plnou výbavou) a tak se jí s úsměvem ptám, „kde je tady KFC?“. Ona „v prvním patře je Burger King, tady KFC není.“

Já-“díky :-D“. Volám Honzovi, na kterém nádraží stojí, že v Praze KFC není, a - „tady, aha to není KFC, to je Burger King“. Našli jsme se. Pěkně to pokračuje, říkám si.

Nějak dorazíme do Modřan (pro dnešek už v sobě orienťáka moc nevidím), („Slečno! Slečno! Prosím Vás kde je tady Škola?“ - „Já nejsem slečna!“) do tělocvičny. Pěkné místo. Bivak mám na, dle Honzy, gymnastickém stole a spím na nejvyšším místě v tělocvične. Tedy nespím, bo jdeme na jídlo. Kachna pro Honzu, „Medovník? Jenom?“ (otázka číšníka) pro mě. 

Po občerstvení prezentace a jde se na přípravu. Tak se tedy oblečem, lehnem a čekáme a pozorujeme mravenčení v tělocvičně.

 Volá ženuška, povzbuzení, povstesknutí. Rozhodneme se vyrazit na 2,5 km dlouhou noční procházku Modřany na vlakové nádraží. Ti před námi se ujišťují, že jdou dobře, protože za nimi jdeme my. Ti za námi zase spoléhají na nás. A já se zeptal zrovna úřadujících Policistů, kde je tady nádraží. „na Hlavní nádraží? ….. tady v Modřanech je nádraží? Vlakové? Počkejte až tady odbavíme auto!“ Za chvíli přijde druhý policista s navigací a oznamuje nám, že za 13 minut tady do prava, a jsme tam. Pěkně to pokračuje, si říkám!

Nádraží se začíná plnit. Je plno. Přijíždí vlak. Nastupujeme. Po hodině přijde jeden z organizátorů. Smějeme se. Fakt borec. 

Pak ho ještě několik krát potkám.

Vystup z vlaku, jdeme, hlouček lidí stojí a najednou se všichni vzdalují. Si říkám, pěkné, hlavně dojít. Honza mě ujišťuje, že máme dobrou taktiku. Jsme domluvení, do rána spolu a pak dle sil a nálady se možná rozdělíme.

Jdeme a pořád nás někdo předbíhá. Mám cukání se rozběhnout, ale pro mě je důležitější domluva. Celkem si to užívám, až na to bahýnko, je všude, je ho dost.

První moment, kdy jsem si uvědomil hlášky o Olafových trailech, byly feraty (pro mě poprvé v životě) kdesi kolem patnáctého kiláku. Jinak si noc moc nepamatuji. Jen vím, že to bylo super. Adrenalin s únavou a příjemnými lidmi stejného zaměření.

Po 35 kilometrech a osmi hodinách, jsem se rozhodl, že sil je dost a odpojil jsem se od Honzy. A byl jsem v tom sám. Jako první mě čeká Kozí hřbet, hrad, na ostrém kopečku. To ještě šlo. Co mě čekalo hned potom, bylo víc než záživné. Kmen přes Vltavu, Ti předemnou stáli na kmeni nad břehem a čekali na ty před sebou, až budou na druhé straně. „Klouže to?“ „Jó!“

Výborně. Hopnu nahoru. Zrychlený přesun. Od druhé třetiny už zrychlený nebyl, kláda se razantně zsštihlovala. Jdeme dál. Záživné předbíhání v parádním těžkém terénu mě fakt baví (byli to chodci :-D). Kdyby krok vedle, tak pád od metru po deset metrů do Vltavy, mi lepí u prd..e. Výrazné schody na Psané skály. Dávám „fix marker“ 40,5km a slečna sotva jde. „dobré?“ ptám se. „Už asi hodinu a půl bliju a bolí mě žalůdek.“ Nepotěší a nepřidá na náladě. Ale i tak se usmívám a užívám si to. 46 kilometr a polívka. „Vývar nebo gulášovka?“ „Vývar. A Colu.“ U stolu, kde si sednu, už jsou první odpadlíci. Čekají na autobus. Pojím a jdu dál. Chci doběhnout ty, co odcházeli z hospody, když jsem dobíhal. Což je asi 25 minut. Do dalšího jídla mi zbývá 16 kiláků, to je v pohodě, litr vody ještě mám. Čistá hlava, občas fotka, prší, mží, už ani nevím kdy co bylo. 62 kilák a občerstvení. Polívka buď vývar, nebo ovar. Tak si dám ovar a uvidíme, možná poběžím přerušovaně a rychleji :-D. Cola. Dvě tatranky. Na záchodě není toaleťák, tak jdu dál, v lese toaleťák nepotřebuji, mám kapesníky :-( (manželka se mi směje, kapesníky jsi mohl použít i na WC). V iteniráři samé vyhlídky, ale asi někdy jindy, no. 

Na 80 kilometr jsem se těšil. Protože mi došlo, že když mi zbyde 50, jde se dál. Avšak jsem nevěděl, že Olaf je „Guru ultra“, teď už to samože vím, a posledních pět kiláku k přehradě, kterou jsem chtěl vidět za světla, bylo fakt HARD.

Mě se to líbilo, v ruce klacek a krok co krok ho zabodnout do země a posunout se kupředu za další šipkou. Ještě trochu pomůžu mladé slovence, co by tam asi zůstala, a jak došli další za námi, se trhám, je o ní postaráno. Trochu mě to zdrželo a k přehradě jsem došel s čelovkou. 80 kilák s polívkou, kávou, citrónovým pivem a colu mě zahřál. Parádní týpek organizátor mi dal radu. Teď už jenom čtyři kopce. Ale poslední úsek vedená parevnýma šipkama je nejzrádnější. Šipek je tam víc. Když nedáváš pozor, špatně odbočíš a bloudíš. Tak pozor, dávám si do paměti. Kam teď? Dolů a do leva. A tady by mohl být ráj. Úzká cestička kolem a skrz skály. Nádhera.

 Pak nic v hlavě a až na 99 km zase jídlo. Tedy „ jakou máte polívku?“ „Nemáme, ale vyberte si něco ca třicet kaček.“ Kouknu a utopenec za 40, tvarůžky za 50 a klobáska za 60. „Dám si klobásku a doplatím. Ještě colu a preso, Děkuji“ Pojím a poslouchám co se děje. Slovenka dorazí, oddechnu si. Kuchař nadává, že nebude dělat klobáska, že dělá polívku. „Nejsou klobásky, není polívka, bude za třicet minut.“ Hlási číšnice. Už jen napsaných 30 kiláků. Jdu dál. Dostávám se na geometrický střed Čech, pak zase nějaký útlum myšlenek, nic nevím jen šipky a odrazky. 

110 kilometr, bude polívka, hurá. Dojdu na camp Park Lávka, stojí se venku, už asi odcházejí. Né hospoda je zavřená, jídlo nebude a dostávám čaj. To je podraz, vím že organizátoři dělají vše aby to klapalo a zlobit se na ně je hloupost, když za to nemohou. Hledám v batohu ještě poslední oříškovou tyčinku a jsem rád, že jsem nesežral ty čtyři kolečka vysočiny, co jsem si dovezl s Ostravy. Je tady ten borez z vlaku. Byl i na tajné kontrole. Tu se ho ptám "Ještě tři kopce, že?" a on "já to tu neznám, já to znám jinde :-D". Vybíhám dál. Koukám do iteniráře, žlutá, pak červená běžím a před sebou žádné stopy. Vytahuji už poněkolikáté mobil s turistickou mapou a zjišťuji dva kiláky špatně. Do prd..e. Zase běžím cosik navíc. Jsem zvyklý z orientáku. Pak už zase šipky, už jen tři kopce a hodinky neskutečně rychle přidávají minuty a zapomínají na kilometry. Asi je budu reklamovat :-D.

119 kilometr, jde proti mně bílý vlk. Pes větší než můj dvoukilový doma je pro mě velké nebezpečí. A tady vlk. Bojím se. Vlk asi tři metry předemnou kvikne a oběhne mě. Ani se neotočím a pospíchám do toho kopce předemnou. (někdy až doma mi přišlo nejlogičtější, že jsem trošku zahalucinoval). Jde proti mně ženská. Na hlavě má čelovku. Bojím se. Anglicky na mě promluví, bojím se ještě víc. Pak mi dojde, že taky soutěží a říkám „up“. Jde se mnou. Je dost divné, že ženská nemluví. A ona nepromluvila asi 3hodiny. Tedy jednou něco řekla. Já na to „slouly plís“ ona úsměv a nic. Kontrola 29 ok. MiniZOO, Hálkův pomník taky ok. 

SMS od honzy, že to vzdal. Píšu mu „už scházím“ (už jen asi šest kiláků). A pak to přišlo. Soustředěnost na „white arrow“, únava a ta němá LADY, jaksik jsme sešli. Zase telefón. Teď už ale volám pořadateli. „Kde je prosím ta Petrova strouha?“ „vidíš bílě šipky? Tak běž pořád po nich, je to trošku dál než je to napsáno“ (to je asi vysvětlení pojmu Olafometr :-D). Jdeme dál, otočím se a jdu dál, němá žena stojí a asi čeká na nějakého schopnějšího orienťáka, přičemž uvidím v lese čelovky. Rozběhnu se, a ano, ty moje strouhy jsou tu. Hnědý fix a volám do lesa „Lejdy, its hííír“. Možná němá, možná hluchá, nevím. Adrenalin zavelel. V tu chvíli mě nic nebolelo. Běžel jsem jako o život, pro mě v tuto chvíli neskutečné tempo. Ještě jeden kopeček. Civilizace. Město. Za tímto panelákem? Ne! Tady? Jó. Jsem v cíli. A ani to nebolelo. Dojde mi, že v pátek ráno v 7.50 jsem vstával do školky a je neděle 5.45 hodin a ještě nejdu spát. 

Děkuji Olafovi a jeho skvělému týmu, že dokážou posunovat lidské hranice dál a dál, dále než jiní s lepší občerstvovačkou. Jde vidět, kdo to dělá s láskou.

Díky, Petr

11 + 1 ?

No, tak úplně podle plánu to nevyšlo. 

Původní záměr byl, když se Jiřík na Geznu projevil jako skvělý mapař, dát mu do ruky mapu a vždycky mu říct jenom název vrcholu (11 plus jeden nevrchol) a nechat ho, ať se s tím popere. Snažil se. Na křižovatce se zastavil, hleděl do mapy a on mu vždycky někdo napověděl :-) Dobré taky je dívat se důležitě do mapy a říkat: Jsme tady na té cestě :-) Ale na Brutusu už mapuje sám, ani si nebudu brát brýle :-)

Honza mu ale až tak moc nedůvěřoval, tak si vzal mapu taky. Úplně novou, ještě voněla z tiskárny, tedy jenom do té doby, než se s ní vrhl do první kaluže a celý prostor pro plánovaný běh pokryl vrstvou bahna.

První vrch byl Kamenec.

Jo, to je tamten, že. Stačí když ho vidíme, nemusíme až nahoru, ne?

Ostrý jsme taky oběhli těsně, Obří vrch už ale poctivě vybíháme.

Ostroh je taky dobyt a teď přijde neznámá. To +1 je podle plánu vyhlídka Praděd, podle mapy na ni vede cesta přes rezervaci. Rozhodování, jestli k ní sestoupat (a pak následně zase vyšplhat na kopec, na kterém už skoro jsme) nám zjednodušuje fakt, že je oplocená. Vyhlídku škrtáme.

Huk taky vidíme, takže jej můžeme počítat, je pátý. Větrník je ten kopec vlevo (6) a znovu kolem Ostrého (raději jej budeme počítat znovu, vypadá to, že budeme zkracovat). Podle mapy.cz a MapSource vycházela celá trasa na nějakých 23 km. Tak jak to, že máme ještě takový kus před sebou a už nám to ukazuje 14? A to chtěl Honza běžet tak 10, max. 15.
Takže porada, dáme ještě Sokolí skály a zpátky.

Cestou najdeme pěknou občerstvovačku ( Lov na újedi ), jenom pak máme trochu špinavé ruce.

Můžu si utřít ruce do tvojí prdele, stejně ji už máš špinavou?
Kamenec vidíme znovu z druhé strany ( 9 :-)) a vyhlídku Praděd nahradíme rozhlednou na Skalce.

No a když v neděli přidáme Moravský kopec (fakt jsme ho viděli) a Osičku, tam jsme byli nahoře, tak vlastně těch 11 + 1 máme :-)

Že tam bylo krásně!

fotil Zbyněk

a taky Bára

Ještě že nejsme nikde organizovaní, protože za takové porušení životosprávy, jaké jme předvedli, bychom byli okamžitě vyloučeni na doživotí a zaplacené příspěvky by nám propadly. Welcome drink před během (voněl po švestkách) a pivo hned po doběhu. Na milost by nás vzali možná jedině I think beer, s pivem jsme se vypořádali zodpovědně. Čím jiným byste taky zapíjeli pečené vepřové koleno.

Ale jedli jsme i zdravě. Třeba Jiřík přivezl muffiny

Dejte si, jsou zdravé je v nich špaldová mouka, třtinový cukr, zrníčka ...  :-)

A protože jsme ještě regenerovali v sauně

a protože potom ještě hráli bílí proti černým (ne, nejsem rasista, fakt měli takové dresy)

BANÍK P***!!!

(a ti debilové hráli úplně strašně, jak to mohl nedat, kdokoliv z nás by to samozřejmě zahrál mnohem líp, takoví amatéři... )

a protože nakonec prohráli, protože si dali nešťastný vlastňák

a protože potom byly ještě na pořadu šipky,

"Je tady terč, přivez šipky.

Šipky vezmu, můžete si dát výzvu, kdo mě porazí..... Takovýma šipkama neházím, zkazil bych si styl, ty jsou dobré tak akorát pro děcka!" (Jiřík)

a protože byl kytarista neúnavný

stalo se nakonec, že kolem druhé hodiny ranní došlo pivo. Tak co už, jdeme spát, ráno nás čekají intervaly do kopce :-)

Celkově hodnotím proběhlý víkend jako hodně vydařený, žádná neplánovaná akce neproběhla (počkáme si do ledna ) a třeba to zase někdy vyjde, budu se těšit.

Prdelky na Príglu

Lidičky stálo to za to! V sobotu jsme s Tinou podnikli výpravu do Brna a oběhli si přehradu s dalšími 2000 běžci. K mému potěšení z nich dobrá polovina měla šikovné vyběhané prdelky, takže se běželo opravdu s motivací a to startovné 550 Kč se dalo překousnout.

 Počasí zařídil náš běžecký bůh ideální, ani horko, ani zima a jak všude zoncna rumplovala, tak kolem Brna bylo zataženo a běželo se fakt velmi příjemně.  Atmoška byla úžasná, pro mě to byl první takový závod, Tina už je tam jako inventář, spousta nadšenců do kterých by to nikdo neřekl a spousta draků co běželi jak o závod. Oživil to tam Dan Orálek a sekundovali mu Keňani, kteří posbírali většinu cen. Trať byla z větší části po asfaltu, ale aspoň jsem zjistil že mám lýtka a díky tomu mě už nebolí achilovky ale jen ty lýtka :-), na druhé straně přehrady byla fajn stezka kolem břehu, Fajn bylo i po závodě, tombola byla dost nabušená (pořádal to Triexpert), ale z 11ti cen pro 2000 lidí nebyla moc šance. Tak nám zbyl alespoň dobrý pocit z fajn závodu a v neděli si užili sluníčko jižní Moravy.
A jestli se mi podaří napřesrok natrénovat a shodit pár kilo, půjdu to zase zkontrolovat...

 

302

302 kilometrů

Tak pěkný pátek dlouho nebyl. Nervózní celý den, jako sáňky v létě.

-100km – nervózně nasedám do auta a odjíždím směr Vsetín, přes Opavu.

-80km – v Opavě nastupují Jana s Jirkou, s dobrou náladou a trochou nervozity.

0km – odpočatí, po kontrole na startu s ''koníkem'' v kartě závodníka a fotkou, čekáme na ohlušující     

                     výstřel jakýchsi Valachů.

1km – po výstřelu jsem opět v šoku. Zase jako na startu nějaké městské desítky.

                     A to bylo řečí, že ''na pohodu''.

2km – kolem řeky, ve tmě. Asi deset kaluží s bahníčkem a osm jich je mých. Asi bych si z toho nic

                     nedělal, kdybych věděl, co vím teď.

3km – tolik policistů v jednom večeru jsem ještě nikdy neviděl. Hold jsem byl vždycky slušňák.

4km – konečně první zpomalení. První kopeček a už se šetřím.

5km – pohodička. Jen si říkám, že bych si chvíli zdříml. Dobíhám kamarády. Jejich tempo mi 

                      nevyhovuje, tak je opouštím. Bolí odrazové místo na levé noze. Měním styl běhu.

                      Už lituji, že jsem do toho šel.

7km – vždy jsem toužil zkusit šáhnout na elektrický ohradník. Nebyla odvaha, až tady. Bolí to.

8km – na zemi leží mobil. Vemu ho a běžím dál. Chce se mi spát, tak dlouho uvažuju, co s ním.

9km – dobíhám dvojici chlápků. Ze zadu na ně hulákám: hele, neztratil z Vás někdo mobil?

                      A jeden z nich: ukaž? Ty vole, to je můj mobil! Říká svému kamarádovi.

                      Běžel jsem dál, tak nevím, jestli řekli díky. Asi jo.

10km – 15km – dobíhám Jirku. Jeho tempo je vražedné. Stíhám mu.

16km – kufrujeme.

17km – chce se mi spát. Tak dlouhý běh už ne. Max 68km.

18km – těším se, až budu v cíli, dám si horkou koupel a pak opřu nohy o zeď,

                       a hodinu nevím o světě.

19km – zase kufrujeme. 2kiláky navíc. Zpátky na červenou přes hustníky. Paráda.

20km – a zase musíme předběhnout tu hromadu lidí, co už jsme jednou dali. No nevadí.

21km – Bolí lýtko. Levé. Hodně. Změna stylu nepomohla.

30km – zase kufr. Ta červená je zrádná.

33km – Kohůtka. Občerstvení. Někteří si mění i boty. NJN myslí si, že bahýnka je konec.

                        Polívka. Dobrá, ale následky si nesu sám.

40km – konečně bez čelovky. Čekám na sluníčko.

41km – horká sprcha bude perfektní.

43km – polívka jde expres ven.

46km – sbíháním sjezdovky začínám cítit i pravé lýtko.

47km – 58km – Jirka si hraje s tempem. Stále se předháníme s dvěma dvojicemi. Oni. My. Oni.

59km – zase kufr. Nevadí. Už naposledy.

60km – končím se závoděním. Žádný závod. Sluníčko nikde.

62km – Třeštík. A tady vidím Jirku v běžeckém naposledy. Využil mé nenažranosti a zmizel.

                         Polívka. Teď byla skvělá.

63km – 73km – trasa Valašského hrbu. Úplně stejné bahno, jak tehdy. A to ho bylo dost.

74km – Soláň. Skvělí lidé. Chceš čaj? Ještě? Ještě? Do toho. Užij si to.

75km – dobíhám dva borce. Ti jedou. Stíhám jim. Povídáme si.

76km – 85km – jsem za nimi v závěsu. Pomalu je nechávám popojít. Schválně.

86km – tak velký hlad. Abych se rozběhl, přetrpím bolest lýtek. Pak běžím i v tempíčku 5,30.

87km – ani 10km závod nepoběžím. Sluníčko už zapadlo?

88km – Vsácký Cáb. Polévka. Oplatky. Banán. Magnésium. Skvělý apetit.

89km – přidám se k borcovi z Opavy. Povídáme si.

93km – nekonečná žlutá značka, není nám jasné, zdali jdeme dobrým směrem.

94km – konečně pití. Nemáme žízeň, ale jdeme dobře.

95km – z ¨apetitu¨ se vyklubalo hezké místo v lesíku. Opavák utíká.

97km – došla baterka v hodinkách. S časem 15hodin2minuty55sekund.

98km – jsem ko..t, že jsem do toho šel. Už nikdy nic. Ani běhat už nebudu.

99km – zase dobíhám chlápka z Opavy. Soutěživý borec.

100km – utekl jsem mu. Makám jak cyp. Už slyším hluk.

101km – do prd..e. Kde to je. To už snad mám oběhnutý celý Vsetín.

102km – tady je to. Doběhl jsem. 15hodin38minut.

V cíli, pořadatel s mikrofónem, se mě zeptal na nejlepší věc závodu. Tak asi ten poslední kilometr.

Ve vestibulu zázemí závodu zjišťuji, že voda není teplá, ale ¨horká¨. A nejde ředit. Ještě hodinu mi byla taková zima, až jsem z toho usnul.

Po hodině spánku koukám na něčí nohy. Jana se vrátila! Hurá, pojedeme domů.

Samo, že až si vyzvedla výhru.  :-D

P.