Jak jsme ovládly stupně vítězů

Po čtrnácti dnech povalování po maratonu, kdy jsme kromě chození do práce doma malovali a dělali podlahy (představte si, že v bytě, kde bydlíte 30 let a 30 let jej zaplňujete nezbytnými a potřebnými věcmi musíte vytvořit prázdnou místnost a dva dny na to další :-)) se mi na Štěpánkovický lesní kros zrovna moc nechtělo. Proti byla i moje pravá noha, která bolela bez zjevného důvodu i při sezení. Ale protože Štěpánkovice jsou bydliště naší momentálně osádrované spoluběžkyně, byla to skoro morální povinnost. A protože se rozhodla běžet i Jarka, sbalila jsem v neděli boty a 30 Kč na startovné a vyrazila. Léto bylo už od soboty, kdy jsme s Vendulou křižovaly les u Černé Vody a hledaly vhodné cesty pro Trail-O,

tak ještě pás s flaštičkama a dostatek ionťáku. Běh byl pěkný, trasa dobře značená, jenom ten vítr mohli na chvíli vypnout. 
A ty stupně vítězů? No když jste v kategorii dvě, je těžké nebýt na bednu :-))

Fotky dodá, doufám, Tina.

P.S.

V klidu mě noha bolí pořád, ale když běžím, tak ne. Asi se stanu Forestem Gumpem.

P.S.2

Víte, čemu se můj muž vždycky nejvíc směje? Když po závodě řeknu: Musím se jít proběhnout, aby mě nebolely nohy.