Zážitek nemusí být hezký, hlavně že je silný

Vloni trasu 1.Horské výzvy zkrátili  protože bylo hodně sněhu. Letos bylo sněhu sice víc, ale nezkracovali. Zkratka by vedla úsekem s lavinovým nebezpečím. Takže plná dávka. Podle mých hodinek 65 km, 2743 m převýšení.

Že bude na 1. Horské výzvě v Jeseníkách sníh jsem předpokládala. Taky že byl. Ale byla tam i místa úplně bez sněhu. Třeba na křížení hlavní cesty na Červenohorském sedle byl asfalt.
Přiznám se, že od chvíle, kdy u nás o velikonocích nasněžilo, jsem trochu znejistěla, jestli to byl úplně nejlepší nápad se na tento závod přihlásit. V zimě je mi zima, v hlubokém sněhu neumím běhat a v noci raději spím. Nevím, jestli bych si nevymyslela nějakou smrtelnou chorobu, kdyby to nebyl závod dvojic. Tak jsem alespoň před usnutím vzpomínala, jak tam je krásně, když je krásně.

V pátek odpoledne jsem si sbalila věci, nachystala svačinu, chvilku si zdřímla a vyrazila do centra závodů. Registrace bezproblémová, zbývalo jen sladit oblečení a postavit se na start. Všichni se rozbíhají jako na pětku na dráze. To myslí vážně? Teď už je mi to jasné. Každý si chtěl užít běhu, dokud to šlo. Za chvíli už jsme stoupali po žluté a červené na Keprník. Nezáviděla jsem těm prvním. Na první kontrole jsme byli za necelé čtyři hodiny. Byla tam trošku tlačenice, ale jídla a pití dost. Moc jsme se tam ale zdržovat nemohli, abychom nepřimrzli. Takže hurá znovu na Keprník, tentokrát po zelené, modré a znovu červené. Keprník je můj kopec oblíbený, kdysi dávno jsem byla na Chatě Jiřího na Šeráku na zimní OTŠce a na Keprníku jsme byli denně nejmíň jednou. Někde tam se začalo rozednívat, už jsem se těšila, že konečně uvidím něco jiného, než světýlka čelovek. A taky že jo. Mlhu. Hadička od camelbaku zamrzla, už nešlo ani usrkávat ledovou tříšť.
Další kontrola - Červenohorské sedlo. Trošku jsme hledali občerstvovací stan, pořadatelé asi nepočítali s mlhou, zapomněli, že ta je tam vždycky. Na druhou stranu, alespoň nebylo vidět, jak daleko ( a vysoko) je to na Praděd. Na kontrole se potkáváme s Pavlou a Pavlínou, jedna z nich si přezouvá ponožky. Obdivuju každého, kdo si dokáže vyzout a obout botu a zavázat tkaničku.
Na Praděd je to do kopce. Pochopitelně, když je to nejvyšší hora Jeseníků. Někde cestou říká Vláďa:
GPSka mi ukazuje 34km.
? 30 km už neujdu.
Dobře, tak můžeme běžet.

Třeba budou mít od Švýcárny projetou cestu. Neměli. Nebo alespoň z odbočky k vysílači. Chvilku před námi projela rolba a pěkně to nakypřila. Ale zase kupodivu nefouká. Kdyby nebyla mlha, mohli jsme vidět i vysílač.

Výhledy žádné, mažeme na kontrolu na Ovčárně. Najíst, napít, prý už jenom 22 km. Při debatě s dalšími účastníky se nějak dostaneme k otázce věku. Chvilku se trumfujeme, tlučeme občankama o stůl, jeden závodník říká:
To musím říct mojí matce, ta asi teď leží pod dekou u televize a otvírá bonboniéru.

Taky bych ležela u televize, jenom místo po bonboniéře bych asi raději sáhla po pivu.

Poslední vážný kopec, nekonečná pláň. Důležité je správně odbočit na zelenou. Hezky se to říká. Je mlha, značky jsou zasněžené a značení bíločervenou pořadatelskou páskou taky není zrovna nejlíp vidět. Povedlo se. Ještě obejít horní nádrž a závěrečný bonbónek - seběh pod lanovkou do Koutů.
Úkol splněn. Jsme v cíli a Vláďa stihne i poslední vlak domů.

Nezbývá, než se těšit, že v červnu na Šumavě už sníh nebude.