Jezerní běh

nás taky bavil. Cesta byla sice dlouhá (Červený Hrádek, Jirkov), ale už dekorace u večerního pitného režimu naznačovala příjemné zítřejší zážitky

Poté, co nás ráno opustil náš doprovodný tým a můj žaludek zjistil, že mu protesty stejně nepomůžou a běhat se bude, jsme se s Tinou vydaly do Mostu. Jezerní běh totiž startoval od přesunutého Kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Slibované horko bylo, slibované zážitky taky

Napřed to tak nevypadalo, ale potom si i Tina uvědomila, že ji běhat vlastně baví

 Běh byl dlouhý 23,5 km, cíl byl na zámku Jezeří. Ošpláchly jsme se hadicí, snědly bramboračku a zajely autobusem zpět do Mostu. Vylezly jsme na věž kostela (197 schodů)

a jely se zchladit do bazénu v kempu. Závěrečnou afterparty jsme trošku hledaly, ale nakonec úspěšně. Vyhlašování výsledků se trochu opozdilo a než vylosovali tombolu, zbyly z prasátka jenom kosti, ale co , hlad je vlastně převlečená žízeň :-)) Celkově kladné zážitky převažovaly a na analýzu a odstraňování chybiček mají pořadatelé celý rok.

 http://www.jezernibeh.cz/

a ještě fotky od spřátelených chodců a běžců
https://plus.google.com/photos/100189720886249860032/albums/5755523451789777857?banner=pwa

Ještě jednou Silva

Teda, ne že bych ji znova běžela, když tak příští rok. Ale byl to přece jenom dlouhý zážitek, tak se i dlouho drží v hlavě.

Někdo se mě ptal, proč zrovna ultra 103 km SNR. Důvod je zcela jednoduchý: protože jsem v podstatě líná. A když jsem loni před svým prvním maratonem pročítala na webu různé tréninkové plány, narazila jsem i na ten na Silva Nortica Run. A zatímco plány na maraton měly volný den jednou týdně, MAMMUTí plán měl volna dvě!

Přihlásila jsem se brzo, ještě dřív, než bylo rozhodnuto o délkách, potom už zbývalo jenom dilema 90 nebo 103. No, zase takové dilema to nebylo, 103 je mnohem lepší číslo na machrování než 90 :-))

Tréninkový plán jsem samozřejmě nesplnila. Naběhané km na necelých 70%, na minuty to vycházelo líp, protože běhám pomalu, jenom s dny volna jsem se dostala přes 100%. Přesto mě ani na okamžik nenapadla myšlenka, že bych to neuběhla. Jen jsem si nebyla úplně jista limitem, ale ukázalo se, že ten byl naprosto v klidu a kdyby byl o hodinu kratší, uběhla bych to i já o hodinu rychleji.

Vím, že se opakuju, ale opravdu to je v hlavě. Už asi tři týdny před Norticou jsem si před usnutím představovala, jak běžím po lesních cestách, jak je všude krásně, jak se potkávám s jinými běžci a hlavně, jak se mi to líbí. A ono to tak bylo. Neznervóznilo mě ani pročítání jiných webů, kde si lidi s mnohem větším počtem naběhaných km nebyli jisti, že to dají. Prostě jsem věděla, že já to dám :-))

Na jedné občerstvovačce zhruba kolem 40. km se obsluha ptala:

Jak to, že běžíte takovou vzdálenost a ještě se u toho smějete?

No přece protože nás to baví!

Je to v hlavě

Ne, nezařadila jsem se mezi ty, kteří uběhnou 100 a více km. Ale na druhou stranu, chůze je taky důstojný způsob pohybu. A limit jsem stihla, takže plán splněn.

Silva Nortica Run se mi moc líbil. (Všimněte si, že se jmenuje Run a nikoliv Race.) Dobře značená trasa pěknou krajinou

dobře vybavené občerstvovačky s příjemnou obsluhou a když vám po třech hodinách běhu zbývá do cíle už jenom 78 km, je to přece pohoda :-))

Rozhovor na občerstvovačce:

já: navařeno máte dobře, jenom tady máte strašně moc much

slečna: nerada to říkám, ale ty mouchy přibíhají a odbíhají s vámi, jinak tady nejsou

já: no, asi si říkají, že takové krávy už dlouho neviděly

slečna: to jste ještě řekla pěkně, ostatní říkali zdechliny

Vím, že se opakuju, ale Silva Nortica Run se mi opravdu moc líbil. Žádný nehet neplánuje mě opustit, vyrobila jsem si sice několik puchýřů, ale dneska už o nich nevím, jenom se mi trochu hůře chodí se schodů, takže tento víkend nepůjdu ani na Everest ani nesestoupám do Mariánského Příkopu.

Silva Nortica Run doporučuju všem, kteří chtějí zažít něco nevšedního. Jenom si na noc vypínejte mobil, protože když vás v 01:29 probudí sms (od Tiny!) s přáním ať se dobře před během vyspíte, moc radosti z toho mít nebudete :-))

Zatímco já jsem si užívala na trati, doprovodný tým prozkoumával okolí:

Jak se od všeho osvobodit?

Přece na BĚHU OSVOBOZENÍ. Na úterý říká tréninkový plán 16km a z Hrabyně se běží 15ka do Poruby. Autobus na start mi jede skoro od baráku, neprší a na odpoledne slibují dokonce i teplo. Jedu. Registrace v kulturáku, pro ženy mají dokonce 2 věkové kategorie. Převlíct, poslat věci do cíle a šup na start. Slavnostní odstartování (dokonce se večer objevilo ve zprávách) a už to frčí. Trať asfaltová, trochu víc z kopce než do kopce, ubíhá to celkem svižně, jenom je třeba dodržovat pravidla silničního provozu (např. nepřekračovat nejvyšší povolenou rychlost).

 V cíli sprcha, vyhlášení výsledků a tombola :-))

Sádrový kros

Jana to tak pěkně napsala!
A kdybych nebyla padavka a přihlásila se do závodu za Sádrovcové doly, tak jsem byla třetí!
Už abych běhala s Vámi.
A teď ty fotky:

Tak mi držte palce, ať ten kostival zabere!
Tina

Sobota ke všeobecné spokojenosti

Jak na to?
Dopoledne jeďte s rodinou na výlet, třeba do ZOO.

Cestou domů se nechte vysadit v přiměřené vzdálenosti od domova a zbytek doběhněte. Manžel stihne hokej a ani ho nebudete rušit přecházením před televizí. A úplně nejlepší je, že stačí jen nahrubo dodržovat směr k domovu a můžete běžet po cestě, která se vám momentálně víc líbí. Někdy uděláte neuvěřitelné kličky, jindy zase cesta zničehonic skončí, ale myslím, že kopřivy ještě nikdy nikoho neupálily k smrti :-))

Jak jsme ovládly stupně vítězů

Po čtrnácti dnech povalování po maratonu, kdy jsme kromě chození do práce doma malovali a dělali podlahy (představte si, že v bytě, kde bydlíte 30 let a 30 let jej zaplňujete nezbytnými a potřebnými věcmi musíte vytvořit prázdnou místnost a dva dny na to další :-)) se mi na Štěpánkovický lesní kros zrovna moc nechtělo. Proti byla i moje pravá noha, která bolela bez zjevného důvodu i při sezení. Ale protože Štěpánkovice jsou bydliště naší momentálně osádrované spoluběžkyně, byla to skoro morální povinnost. A protože se rozhodla běžet i Jarka, sbalila jsem v neděli boty a 30 Kč na startovné a vyrazila. Léto bylo už od soboty, kdy jsme s Vendulou křižovaly les u Černé Vody a hledaly vhodné cesty pro Trail-O,

tak ještě pás s flaštičkama a dostatek ionťáku. Běh byl pěkný, trasa dobře značená, jenom ten vítr mohli na chvíli vypnout. 
A ty stupně vítězů? No když jste v kategorii dvě, je těžké nebýt na bednu :-))

Fotky dodá, doufám, Tina.

P.S.

V klidu mě noha bolí pořád, ale když běžím, tak ne. Asi se stanu Forestem Gumpem.

P.S.2

Víte, čemu se můj muž vždycky nejvíc směje? Když po závodě řeknu: Musím se jít proběhnout, aby mě nebolely nohy.