Když jsme loni s Magdou běžely/šly Beskydskou 7, říkaly jsme si, že jednou stačilo. Ale znáte to. Otrne vám, červíček začne hlodat a tak jsme byly 1.1.2012 přihlášené znovu s tím, že to zkusíme trochu rychleji. Pořadatelé se od loňska poučili a obrátili trasu závodu. Přece jenom je jednodušší odvézt 3000 lidí najednou (zvláštním vlakem do Třince) než je postupně svážet z vrcholu Javorového mikrobusy. Trasa se tím sice trochu prodloužila ( 95km, převýšení 5430m) ale to nám nevadilo. Prezentace ve Frenštátě probíhala taky svižněji než loni, kdy jsme museli vystát frontu na průkazku, potom další na čip a ještě jednu na tričko. Letos už bylo všechno v jedné tašce :-)) Najíst, namazat, oblíct, olepit, obout, naplnit camelbak (modifikovaná temná síla se docela osvědčila) a hurá na nádraží. Dva vlaky jely různými cestami do Českého Těšína, kde se spojily a dorazily s námi do Třince. Přesun za doprovodu policie na náměstí, tam nějaké proslovy, instrukce od hlavního organizátora, ze kterých jsme bohužel z našeho místa nerozuměli ani slovo a už jen čekání na START.
Z Třince nás vyvádí Tatra s Karlem Lopraisem za volantem, někde cestou jsme překračujeme startovací koberec a konec srandy, po sjezdovce na Velký Javorový. Tady se naše cesty s kategorií hobby na chvíli dělí oni jdou na Ropici po hřebenu, my jsme musíme dolů do Řeky. A nastává první problém. Cesta je značená velmi špatně, zvolit na noc černobílé "mlíko", někdy dlouhé jen 20cm mi nepřipadá moc šťastné, navíc s ním pořadatelé dost šetřili. Nejsme ale jediné, kdo ztratil cestu, po krátkém váhání se rozhodujeme vzít to přímo lesem, nějak to trefíme. Nakonec se zase připojujeme na značenou trasu. A je před námi druhý kopec v pořadí, Ropice. Na hřebeni se připojujeme do průvodu hobíků, nějakou dobu teď bude moje nejčastější slovo "zleva". Z Ropice zase dolů do údolí, do Morávky a na nekonečný (O)Travný. Počasí je ideální, zamračeno, trošku poprchává, když se ale trošku otevře "výhled" (pořád je ještě noc) je vidět na kopci před námi a za námi průvod bludiček jako šňůra korálků. Pořád jdeme v davu, snažíme se předbíhat. Z Travného dolů do Krásné a na nejvyšší horu trasy, není to ale nejdelší stoupání, to při letošním otočení trasy bude až na Smrk. Cestou na Lysou už začíná svítat, pod vrcholem už zhasínáme čelovky. Nahoře dost fouká, tak se nezdržujeme a spěcháme do Ostravice na občerstvovačku s polívkou. Když přibíháme, zrovna odbíhají Vláďa s Honzou, myslela jsem, že už budou mít větší náskok. Teď je na řadě Smrk, moje nejoblíbenější beskydská hora, dneska taky nejvyšší. Kontrola je už v sedle, na vrcholku zase trošku fouká, tak rychle do Čeladné na druhou polívku. Smrk je pro mě taková pomyslná hranice, jako že odsud už je to jenom kousek. Jasně že není, je to ještě flák cesty, ale na mě to tak působí. Možná proto, že hřeben od Kněhyně k Radhošti dobře znám. Z Pusteven nejdeme přímo, trasa sport vede přes Ráztoku (jak jinak bychom tam dostali to převýšení, že :-)) , ale nakonec se s Cyrilem a Metodějem zdravíme. Teď už je to fakt jenom za pár. Dolů na Pindulu, na Velký Javorník a do Frenštátu. Na cestu na náměstí se občas musíme zeptat místních, značení není příliš luxusní, ale trefíme. Přes měřící koberec a ještě vrchařská prémie a je to za námi. odevzdáváme průkazku, čip, čísla, dostáváme za odměnu pivo. Celkem jsme to zvládly rychleji než loni, přestože byla trasa delší, takže jsme spokojené. A Vláďa s Honzou nám to nedali ani celou půlhodinu. Ve své kategorii jsme první (už od startu, jsme jediné :-)), celkově mezi ženami čtvrté. Jdeme se ubytovat do tělocvičny, osprchovat, najíst, napít, odpočinout si na zítřejší vyhlášení výsledků.
Za sebe můžu říct, že dvakrát stačilo. Není to špatná akce, mezi výrazné mínusy ale z mého pohledu patří špatně značená trasa a obrovský dav. 3000 lidí na úzkých beskydských chodníčcích je podle mě hodně. Na příští rok budu muset vymyslet něco jiného :-))
Z Třince nás vyvádí Tatra s Karlem Lopraisem za volantem, někde cestou jsme překračujeme startovací koberec a konec srandy, po sjezdovce na Velký Javorový. Tady se naše cesty s kategorií hobby na chvíli dělí oni jdou na Ropici po hřebenu, my jsme musíme dolů do Řeky. A nastává první problém. Cesta je značená velmi špatně, zvolit na noc černobílé "mlíko", někdy dlouhé jen 20cm mi nepřipadá moc šťastné, navíc s ním pořadatelé dost šetřili. Nejsme ale jediné, kdo ztratil cestu, po krátkém váhání se rozhodujeme vzít to přímo lesem, nějak to trefíme. Nakonec se zase připojujeme na značenou trasu. A je před námi druhý kopec v pořadí, Ropice. Na hřebeni se připojujeme do průvodu hobíků, nějakou dobu teď bude moje nejčastější slovo "zleva". Z Ropice zase dolů do údolí, do Morávky a na nekonečný (O)Travný. Počasí je ideální, zamračeno, trošku poprchává, když se ale trošku otevře "výhled" (pořád je ještě noc) je vidět na kopci před námi a za námi průvod bludiček jako šňůra korálků. Pořád jdeme v davu, snažíme se předbíhat. Z Travného dolů do Krásné a na nejvyšší horu trasy, není to ale nejdelší stoupání, to při letošním otočení trasy bude až na Smrk. Cestou na Lysou už začíná svítat, pod vrcholem už zhasínáme čelovky. Nahoře dost fouká, tak se nezdržujeme a spěcháme do Ostravice na občerstvovačku s polívkou. Když přibíháme, zrovna odbíhají Vláďa s Honzou, myslela jsem, že už budou mít větší náskok. Teď je na řadě Smrk, moje nejoblíbenější beskydská hora, dneska taky nejvyšší. Kontrola je už v sedle, na vrcholku zase trošku fouká, tak rychle do Čeladné na druhou polívku. Smrk je pro mě taková pomyslná hranice, jako že odsud už je to jenom kousek. Jasně že není, je to ještě flák cesty, ale na mě to tak působí. Možná proto, že hřeben od Kněhyně k Radhošti dobře znám. Z Pusteven nejdeme přímo, trasa sport vede přes Ráztoku (jak jinak bychom tam dostali to převýšení, že :-)) , ale nakonec se s Cyrilem a Metodějem zdravíme. Teď už je to fakt jenom za pár. Dolů na Pindulu, na Velký Javorník a do Frenštátu. Na cestu na náměstí se občas musíme zeptat místních, značení není příliš luxusní, ale trefíme. Přes měřící koberec a ještě vrchařská prémie a je to za námi. odevzdáváme průkazku, čip, čísla, dostáváme za odměnu pivo. Celkem jsme to zvládly rychleji než loni, přestože byla trasa delší, takže jsme spokojené. A Vláďa s Honzou nám to nedali ani celou půlhodinu. Ve své kategorii jsme první (už od startu, jsme jediné :-)), celkově mezi ženami čtvrté. Jdeme se ubytovat do tělocvičny, osprchovat, najíst, napít, odpočinout si na zítřejší vyhlášení výsledků.
Za sebe můžu říct, že dvakrát stačilo. Není to špatná akce, mezi výrazné mínusy ale z mého pohledu patří špatně značená trasa a obrovský dav. 3000 lidí na úzkých beskydských chodníčcích je podle mě hodně. Na příští rok budu muset vymyslet něco jiného :-))
Žádné komentáře:
Okomentovat