VOKOLO BRNĚNSKÝHO MÓÓÓŘE!

Tak jsem se tentokrát trhla od svých běžeckých přátel a běžela téměř dlouhou traťjako oni, jen o den dřív.
Vyrazila jsem v pátek odpoledne se psem Oroušem na zádech vlakem do Brna. Ještě že pro mě přijela děcka k vlaku, protože takovou průtrž mračen bych ve zdraví neustála.
Povečeřela jsem burčák dovezený večer z Mutěnic a snažila se přesvědčit rameno, že bolet bude zase až zítra a nechá mně aspoň trochu vyspat.
Ráno se mnou na Prígl jela jen Hanička. Vojta s Dharmou to zaspali. Nakonec ale nezklamali a dorazili do přístaviště zrovna když jsem probíhala kolem nich. Jaká náhoda!
Start byl rozložen do 4 vln po 3minutách, aby se ta úzká pěšinka na Horce neucpala úplně. Stejně se tak téměř stalo.Asi 300m jsme šli krokem.
Po cestě jsem se střídavě honila s Ilonou Bajerovou a Martinou Hřebíčkovou  z PIMek.
Utíkalo to docela rychle a stále se bylo na co koukat. Ranní mlha se zvedla a vyšlo nádherné podzimní sluníčko, které nasvítilo hrad Veveří, hladina přehrady se leskla a barvy na stromech se měnily od zlatožluté po rudou.Prostě 14,1 km romantiky!
Tak jsem se prokochala do cíle a koukám, že bych ty holky a kluky, kteří jsou přede mnou trochu provětrala. Tak jsem do toho trochu šlápla. Kdybych tak udělala o trochu dřív,mohla jsem stáhnout 1,5 minuty na třetí místo.
Jiřík mi ale tentokrát nenapsal, že mám být na bedně, tak jsem byla těsně pod ní.I tak jsem si ale dala osobáček a podle rady Jany se každý rok zlepšuji o 2-3 minuty a za 10 let si chytím svého Keňana.

Prdelky a Fachmann kros

Běhání je krásné! Fakt jsem nadšený. Tuto neděli jsme kromě Jany, která si 

běhala někde po Jeseníkách, absolvovali ve trojko fajný závod na 15 km 

v domácí atmosféře pořádajícího Prajzského BK Kravaře, který startoval na 

Svobodě u hospody. Atmoška byla opravdu nenásilná, nebyl to žádný masový 

běh, zúčastnili se opravdoví nadšenci, ale nikdo se zas neflákal a mělo to úroveň.
 Tina se sice trápila se svým ramenem, ale jako vždy nakonec stála na bedně.

Jirka za to jako vždy zatáhl, samozřejmě nás v cíli vítal už převlečený 
a být o rok starší, příští kategorii by vyhrál. Ne vždy je výhoda být takový mlaďas..

No a já si užíval krásy přírody a díky dobře tvarované prdelce, 

která se přede mnou najednou objevila, se nenechal zahanbit a zabral. 

    
Tak trochu jsme s Petrou z Ostravy během závodu pokecali, 

ale myslím, že to vůbec nebylo na škodu, koneckonců moje spoluběžkyně 

svou kategorii vyhrála. Já být baba do 30 let, tak taky stojím na bedně :-)

Počasí bylo akorát, občerstvení v cíli vskutku domácí, kromě čaje a ionťáku 
byly i koláče, po závodě byla ještě příjemná tombola pro nás se 100% úspěšností,
Tina jak jinak nakonec vyhrála 1. cenu – knížku napsanou jedním z pořadatelů 
R.Vehovským o svém putování po světě, dokonce našemu klubu napsal osobní 
věnování. No Běhat nás baví začíná být slavný klub!  Tak zase v neděli..

Tentokrát to nezvládnu

Chtěla jsem napsat něco o Pradědově 100. Jeseníky jsou moje srdeční záležitost. Líbila se mi trasa, organizace, zázemí, organizátoři i spoluběžci. Ale nedokážu o P100 psát. 

Zážitky čerstvé jsou neustále vytlačovány nostalgickými vzpomínkami na léta, kdy mi bylo *teen. Když jsem se toulala po horách sama nebo s kamarády, kdy jsme čistili prameny nad Jeseníkem, jedli třešně a zapíjeli je mlíkem, koupali se v potoce, bloudili a znova nacházeli cestu, vykutáleli z koryta Bílé Opavy plnou vlečku pneumatik, mokli a znova usychali na slunci, spali tam, kam jsme zrovna došli, ujížděly nám vlaky, protože nám zamrzly hodinky ...

Nostalgické vzpomínky mě brzdily už cestou, ale vlastně mi pomohly k titulu "číselný labužník" , (udělený odborníkem největším), ke kterému se hrdě hlásím :-)

Takže sorry, o Pradědově 100 si počtěte na jinde, nebo se jí příště zúčastněte (já tam budu).

MASAKR - a to tak,že BRNĚNSKÝ!

Váhala jsem. Dlouho jsem přemýšlela o tom, jestli se přihlásit.
Na jednu stranu mě lákalo podívat se do okolí Brna, kde bydlí obě mé děti /tzn. spojit 2v1-návštěvu s fool servisem a proběhnutí 61 km se 1984m převýšení/, na druhou stranu jsem minulý týden běžela Gorolský maraton s poraněným ramenem a nebyl to nejlepší prožitek.A taky bych jela poprvé sama, bez podpory mých kamarádů.
Nakonec ve mně zvítězila běžkyně před marodem. Ať si ještě do operace něco užiju!
Příprava na závod byla skvělá! Děti mě pozvaly na nudle a pivo, podle mých pokynů mi zatejpily rameno a ráno mě ještě rozespalé přivezly na start.
No a pak už jen samá pozitiva. Setkání s Renčou a Blankou z PIMu,

s rodákem ze Štěpánkovic a  cestovatelem Romanem Vehovským a nádherně připravená trať/kousek skalnatého přechodu - Velká baba, lesy, rozhledny, zřícenina, Máchův památník, studánky ve skále.../ s přepychovým počasím.
Na občerstvovačkách zásoby ovoce,soli,chleba se sádlem,máslem i salámem,BIREL!!!, no prostě paráda!
Potkal jsem tam i Báječnou ženu Martinu, díky které mám i fotky z tratě.

Po cestě jsem tentokrát zakopla jen jednou a asi 2 km jsem vyháněla brouka, který se mi/ nevím jak/ dostal do pod horní díl prádla. Jinak paráda!
Po doběhu byla zajištěna regenerace v teplém bazénku, rizoto ve školní jídelně a když dorazila děcka, tak i kafe a pivo.

čas:7:52:04

Shrnutí: ve srovnání s mým prvním ultra na Hostýnské osmě se mi běželo bez atb a borelií výrazně lépe.

Taky jsem si pak mohla dát pivo a ne birel a do poháru mi děcka nalila burčák.

Závod jsem si užila, ale s Vámi, KAMARÁDI  Z  BĚHAT NÁS BAVÍ je to o 100% lepší!!!

Tina

Moje nová přítelkyně, paní B.

Každého občas něco bolí. Každý občas nemůže. Každému se občas nechce. Většinou to přičítá věku, nedostatečnému tréninku, lenosti, objektivním příčinám. Ale v okamžiku, kdy se dozví diagnózu, je to všechno legální. 

Něco tě bolí? To tak bývá. Nemáš sílu do kopce? Jasně, to jsou popsané příznaky. Nechce se ti jít běhat? Ano, měla by ses šetřit, běž si lehnout. A pokud si přečte i příbalový leták, najde u sebe i všechny nežádoucí účinky. 

Člověk se víc pozoruje a v dnešní době samozřejmě googlí a googlí. Na jakoukoliv otázku se dá najít odpověď a navíc, odpověď KTERÁ MI VYHOVUJE. Na fórech je celá škála názorů od "lež a nic nedělej" po "můžeš cokoli, v podstatě ti nic není" (Oni mi to kluci cestou na Gorala řekli jasně, když se probíraly hendikepy: ty to máš dobré, ty máš jenom boreliózu :-)) Našla jsem spoustu rad co dělat a co nedělat a čím se léčit. Myslím, že kdybych chtěla začít kouřit, zjistila bych, že nejlepší léčba jsou dvě krabičky denně :-). Ale opravdu nebudu jíst věci, které mi nechutnají jenom proto, že si někdo myslí, že mu pomohly.

Je nejvyšší čas vzít to do vlastních rukou (do vlastní hlavy). Dneska večer spolknu poslední dávku antibiotik a už budu jenom zdravější a zdravější :-). Doteď to fungovalo, tak nevím, proč by to nemělo fungovat i nadále.

A na Pradědovu 100 se těším! A na Silvu! A na Hostýnskou 8! A na další spoustu podobných akcí!

Protože přece BĚHAT NÁS BAVÍ :-)

Goralští lazaři na útěku

TOM:

Jóóó, tak jsme to nakonec dali!!!

Vyhlásili jsme válku všem breberkám boreliózním, kotníkům výronovitým, ramenům a nohám pochroumaným a v neděli jsme v silné sestavě opavských běhačů zdolali hory a doly na 1. ročníku Goralského marathonu.

JIŘÍK:

Se vzpomínkou na krásný běžecký víkend v Rajnochovicích se vydáváme tentokrát v plné sestavě na Trojmezí s cílem užít si stejně pohodové 2 dny a stát se Goraly.

Už pěší cesta z Hrčavy na prezentaci dávala tušit, že rovina to v neděli rozhodně nebude :o) Dáváme ale místní, napůl rozlívané pivečko a cesta zpět už byla hned veselejší. Vrcholem večera byla jednoznačně karetní hra „krávy“, kterou nám Jana ochotně vysvětlila a ve které se Tom stal s 80 krávami přeborníkem :o)

Pořadatel to neměl jednoduché, dělal to zjevně poprvé, ale na tak náročnou česko-slovensko-polskou akci to nebylo až tak špatné. Sice zapomněl na náš nocleh v kulturáku na Hrčavě, ale nakonec jsme spali, v nočním dešti chytali vodu do džbánu,  ale po večeři a pivku v místní hospůdce jsme nakonec usnuli všichni. Prý někteří i nahlas, ale já tomu nevěřím :-)

Ubytování v kulturáku bylo přiměřeně studené a dokonce i s menším střešním „vodopádem“, ale nic co by pár hrníčků a 1 váza nespravily :o)  A i přes 2 nejmenované chrápající spoluběžce se vyspat dalo relativně dobře.

Studené bylo i ranní vstávání s rozsáhlou debatou ohledně oblečení na závod. Holky jsme pak poslali mrznout na Trojmezí na start a s Tomem jeli odvézt naši „loď“ do cíle v Polsku. Než jsme dojeli autobusem zpátky, na Trojmezí to už pořádně žilo a sluníčko pěkně hřálo, prostě ideál.

Po pár proslovech, neoficiálním startu na dřevěném hraničním mostu (který pod váhou běžců začal praskat) vystřelili místní Goralové z bambitek a dav se šinul na kopec, kde byl teprve oficiální start, což někteří (včetně mě) nepochopili :o)

JANA:

Že prý šinul, všichni běželi jako o život, protože málokdo pochopil, že je to jenom sranda start :-)

Start byl za všeobecné slávy s hudbou, goralskými střelci a krojovanými divami kolem 10.hodiny, marathonské počasí vyšlo ideálně, nakonec vylezlo i sluníčko, trať většinou blátivá, ale fajná a zajímavá. Trochu nelogicky běželi dohromady i psovodi a pletli se cyklisté, snad to bude příště vychytané. Tedy jestli bude nějaké příště, já si už v půlce říkal co mě to starého kozla vůbec napadlo a na celý marathon jedině s dávkou LSD.

Převýšení bylo opravdu goralské, ale poprali jsme se s ním myslím statečně. Na občerstvovačkách bylo všeho docela dost, až na SŮL !!! Tina měla vyjímečně zase pravdu. Pokud sem náhodou zabrousí někdo z pořadatelů, příště prosím vedle banánů misku se solí!

No a už valíme. Start do kopečka pěkně natáhl startovní pole a po oddělení půlmaratonců už téměř nebylo s kým běžet. Sem tam se někdo ukázal, chvilku jsme se míjeli tam a zpět a pak opět sólo běh. Nejčastěji jsem se tak paradoxně míjel s jedním cyklomaratónistou, který mi vždy z kopce ujel a do kopečka jsem ho docvaknul. Dle jeho slov prý tohle na kole už nikdy, radši to příště poběží než aby musel zase kolo tlačit do takových krpálů :o)  

Trasa byla celkem dobře značená a zafukroval jsem jen jednou 300-400m, asi jsem zrovna čuměl na hodinky a přehlídnul značku :-) Trochu mi ale vadila spousta asfaltu. Prostě na horském běhu bych si představoval daleko daleko méně. Ještě že jsem kvůli bolavému chodidlu zvolil silniční boty-které sice na blátě dost plavaly, ale na betonu jsem je ocenil.

Tak já nevím, byli jsme vůbec na stejném závodě? Tom tam měl moc bláta a Jiřík moc asfaltu :-)

Tak běžím běžím, občas se pokochám krajinou a výhledem, občas v předklonu lapu po dechu v největších kopcích nebo si naopak užívám dlouhé seběhy a najednou jsem na už poslední občerstvovačce, kde mi říkají, že jsem někde okolo 8.-9.místa – to jako fakt?!? No šlak to tref! Měl jsem toho už plné kecky a chtěl zbytek odklusat, ale vidina první desítky mi vlila novou krev do žil.

Toto nadšení mi vydrželo asi 4km než si mě našla – brutální kur…vská křeč do hamstringu jakou za celou dobu běhání nepamatuju, až jsem zařval. Následuje klasika – protahování, masírování, snaha rozchodit, další křeč, a znovu to stejné. Po 5-6 minutách se konečně plynule rozcházím a dá se i lehce běžet.

Snažím se dohnat ztracenou pozici, za což se mi křečí odmění pro změnu pravé lýtko. Očividně kvůli podvědomému odlehčování bolavého levého chodidla přetěžuju to pravé. Už to ale kašlu, do cíle zbývá pár stovek metrů . I s křečí dávám poslední sešup k chatě Ochodzita a probíhám cílem jako 11. celkově v čase 4:07:38.

V cíli už čeká vysmátý Tom, který si k půlmaratonu naložil další 3km zdarma :o) a dává mi první pomoc.

Pro mě to byla závodní premiéra, sice jen půlmaratón, ale dal jsem to a nebyl jsem poslední. Pohled na prdelky spoluběžkyň mi nedovolil úplně se flákat, (jednou na Jesenickém maratonu běžel nějaký chlap pořád za mnou. Když už jsem to nevydržela a zeptala se, proč mě nepředběhne, říkal, že když má před sebou ženský zadek, zdá se mu ten kopec menší :-) dokonce jsem si pro jistotu střihnul menší výlet mimo trasu, abych taky držel basu se zbytkem výpravy a neběžel jen "blbých" 23 km. Jiřík to vzal od podlahy a doběhl na skvělém 11. místě, na to že běžel bez nohy to byl pěkný výkon.

Po zcivilizování oba čekáme s mobilem v ruce v prostoru cíle připraveni pořídit holkám cílovou fotku. Čekání si zkracujeme konzumováním všeho co je po ruce  (meloun, jabko, tatranka, ovčí sýr, gumoví medvídci, piškoty, cola, jonťák,..). Nakonec dobíhají i holky a Tina je dokonce na bedně, skvělá práce! Jana i s černými pasažéry dobíhá také s úsměvem a o to přece jde :o)

 Cíl byl v Polsku v Koniakowě u megachalupy Ochodzita, vyhlášení spojené s místními dožínkami bylo ještě kousek dál v amfiteátru v Istebné a tam ta naše Tina dostala za 3. místo úžasnou blbůstku s jelenama, svatý obrázek a slíbené tričko si vydupala v zákulisí až sama. Příště už víme jak na to.

TINA:

Tak trochu smíšené pocity. Zpočátku jsem se dost těšila na náš první velký společný výběh v tak velkém počtu normálních běžeckých úchylů, ale s přibývajícími komplikacemi boreliemi napadeného ramene mě to nadšení trochu opouštělo.

Prvních 25km dost kopcovitého běhu jsem dokonce uvažovala, že to někde zapíchnu. Nepřišla jsem ale na to, jak se to dělá a kam bych pak šla. Nezbývalo nic jiného, než běžet. No, běžet - ty kopce byly pochodové cvičení, ale dolů se to docela dalo dohnat.

Po cestě jsme si s Janou docela pokecaly, byly pochválené několika statnými, převážně slovenskými běžci, jak nám to pěkně jde a nakonec jsem si to i začala užívat ( stačí malá pochvala od chlapa a už to jde).

Organizace závodu byla podle mého dost zmatená a zbytečně zkomplikovaná množstvím kategorií pohybujících se - cyklomaraton, dog maraton,turistický výlet, maraton, půlmaraton, minimaraton).

Celkově však velká spokojenost, protože JAKÝ SI TO UDĚLÁŠ, TAKOVÝ TO MÁŠ!

Dali jsme pivko a frčeli domů do sprchy, aquapark zdarma jsme vynechali, v autě jsme stejně smrděli všichni stejně :-)

Myslím že víkend se parádně vydařil a za dlouhých zimních večerů bude na co vzpomínat - já minimálně na ty křeče :-)  Pořadatel sliboval na příští rok prodloužení závodu na 70 a více km, tak se nechme překvapit. 

výsledky půlmaraton

výsledky maraton

trasa maraton

Dilema

Magdi, asi máme problém, píšu parťačce v pondělí před B7. Mám teplotu 38,2. Snažím se s tím bojovat, dám ti ještě vědět.

Je fakt, že první varování přišlo už o víkendu na orienťáku. Už v sobotu mě pobolívala hlava a v neděli mě vůbec nebavilo běžet. A pětihodinová cesta domů člověku taky zrovna nepřidá.

Magda začne v duchu probírat možné náhradníky, já se jdu válet. Věřím v samouzdravovací schopnost lidského těla, tak jej zatím nechávám bojovat bez přispění chemie. Zvýšenou teplotu jsem měla naposledy před 15 lety, je to pro mě nezvyklý pocit vydávat takové teplo. Možná by se to dalo nějak využívat (sušení prádla? smažení vajec? akumulovat na zimu?). Do večera teplota ještě trochu vystoupá, tělo s něčím bojuje ze všech sil. Před usnutím si v hlavě promítám trasu B7, očekávání na startu, svítání na Lysé, ráno na Smrku, radost v cíli...

Nepomáhá to. Začíná to být vážné. Ani za celé úterý jsem se s teplotou pod 38 nedostala. Je čas zvážit pro a proti a učinit rozhodnutí. 

Chci běžet B7? Ano.

Zvládnu to, když se nadopuju práškama? Asi ano.

Budu z toho mít radost? Asi ne.

Bude z toho mít radost Magda? Asi ne, bude na mě neustále čekat.

Bude z toho mít radost moje tělo? Rozhodně ne. Bude muset bojovat na dvou frontách a určitě mi to dá příště vyžrat. A ještě zdaleka není konec sezóny.

To je dilema. B7 je závod dvojic, při závodě jednotlivců to je jednodušší. Prostě buď přijdeš nebo nepřijdeš na start. Ale takhle je třeba parťačce dát šanci sehnat náhradu. 

V úterý večer píšu Magdě, že nejdu a ve středu jdu navštívit svoji lékařku. Její radost, že mě po letech zase vidí, zmizí poté, co jí vylíčím svoje příznaky a vystřídá ji znepokojení. Jednu dobu dokonce uvažuje o tom, že mě pošle do nemocnice. To jsem jí naštěstí rozmluvila, dohodly jsme se na kompromisu. Antibiotika a vyšetření krve. V pondělí si jdu pro výsledek, tak mi držte palce.

A v pátek a sobotu držte palce Magdě, Udělaly nakonec s Pavlou ze dvou rozpadlých dvojic jednu vítěznou. Tak ať si to užijou.